Přemýšleli jste, jak se malé děti učí cizí jazyk? Že ho potřebují slyšet, zažít a postupně mu porozumět dříve, než ho začnou aktivně používat? Jak tedy může vypadat výuka, která respektuje přirozený způsob dětského učení?
Jak se děti skutečně učí anglicky
Když se řekne výuka angličtiny, většina lidí si představí učebnici, slovíčka, gramatiku a cvičení. Tento model je natolik zakořeněný, že jej považujeme za samozřejmý. Přesto se stále setkáváme s lidmi, kteří se po letech studia bojí promluvit, nerozumí běžné komunikaci a angličtinu vnímají spíše jako školní předmět než jako prostředek dorozumění.
Právě tato zkušenost přivedla Sylvii Dolákovou před více než dvaceti lety k otázce, zda by výuka malých dětí neměla vypadat jinak. Během své praxe si ověřila, že děti se neučí stejným způsobem jako dospělí. Nepotřebují dlouhé vysvětlování gramatických pravidel ani seznamy slovíček. Učí se prostřednictvím pozorování, napodobování, opakování, pohybu, emocí a vlastních zkušeností. Především však potřebují čas – čas na poslech, porozumění a postupné vytváření vztahu k jazyku.
Na těchto principech Sylvie Doláková rozvinula koncept Story-Based CLIL Learning, který se souhlasem autorů vychází z mezinárodně uznávané metodiky. Je zaměřen na děti předškolního a mladšího školního věku. Další informace najdete na webu Sylvie Dolákové.
Nejdříve uši, potom oči
Malé dítě se učí mateřský jazyk několik let, než začne číst a psát. Nejprve poslouchá, následně rozumí a teprve potom začíná mluvit. Psaná podoba jazyka přichází až jako poslední, až po několika letech.
Ve výuce cizích jazyků však často postupujeme opačně. Děti se velmi brzy setkávají s psanými slovy, pracovními listy a čtecími aktivitami, přestože právě poslech a porozumění tvoří základ budoucí komunikace.
Mozek malého dítěte je mimořádně citlivý na zvuky, rytmus a intonaci jazyka. Vytváří si takzvaný sluchový návyk – schopnost vnímat jazyk jako smysluplný celek bez potřeby neustálého překladu. Pokud chceme, aby děti jednou přirozeně komunikovaly, musíme jim nejprve dopřát dostatek příležitostí jazyk slyšet. Proto metoda Story-Based CLIL není v prvních letech stavěna na čtení a psaní, ale především na poslechu, porozumění a komunikaci.
Jazyk se nezískává z pracovního listu
Dítě se nenaučilo mateřský jazyk z učebnice. Naučilo se jej proto, že jej denně slyšelo kolem sebe.
Stejný princip se Sylvie Doláková snaží využívat i při výuce angličtiny. Učitel se pro ni stává jazykovým modelem a angličtina nezaznívá pouze během vybraného cvičení. Prostupuje celou hodinou. Učitel komentuje dění ve třídě, organizuje aktivity, reaguje na děti a pracuje s obrázky, předměty, pohybem i gesty. Děti se postupně učí odhadovat význam z kontextu a přestávají být závislé na překladu.
Důležitou roli hrají také jazykové rutiny. Opakující se pozdravy, pokyny, písničky nebo přechody mezi aktivitami vytvářejí bezpečné a předvídatelné prostředí. Děti si díky nim osvojují celé věty a jazykové struktury mnohem dříve, než by odpovídalo množství slovíček, která aktivně znají.
Proč příběhy fungují
V metodě Story-Based CLIL nejsou příběhy cílem. Jsou prostředím, ve kterém se jazyk stává smysluplným.
Děti svět nevnímají jako soubor oddělených informací. Přirozeně hledají souvislosti, vztahy a děje. Když se objeví zajímavý hrdina a problém, který je potřeba vyřešit, jejich pozornost se soustředí sama od sebe.
Proto Sylvie Doláková využívá příběhy, pohádky a tematické příběhové série. Dítě nechce poznat slovo samo o sobě. Chce vědět, co se stane s pirátem, medvídkem, mimozemšťanem nebo jinou postavou, kterou si oblíbilo.
Jazyk se tak propojuje se situací, emocí a zážitkem. Slova přestávají být izolovanými jednotkami a stávají se součástí smysluplného celku.
Rytmus, rým a opakování
K příběhům přirozeně patří písničky, říkadla a rytmické texty.
Dospělí často hledají stále nové aktivity, děti však potřebují opakování. Chtějí slyšet stejnou pohádku, stejnou písničku i stejné říkadlo znovu a znovu. Právě opakování jim umožňuje vytvářet pevné jazykové vzorce.
Rytmus a rým navíc výrazně podporují zapamatování. Dítě si často dokáže vybavit celé úseky textu, aniž by si uvědomovalo, že si současně osvojuje slovní zásobu, výslovnost i gramatické struktury.
Říkadlo navazující na příběh, písnička rozvíjející stejné téma nebo pohybová hra využívající stejný jazykový materiál vytvářejí síť vzájemně propojených zkušeností. Jazyk se objevuje opakovaně, ale pokaždé v trochu jiné podobě.
Pohyb jako součást učení
Malé děti nepřemýšlejí pouze hlavou. Přemýšlejí celým tělem.
Proto mají v metodice Story-Based CLIL Learning důležité místo pohybové hry, dramatizace, práce s obrázky, deskové hry i manipulační aktivity. Dítě si jazyk nejen poslechne, ale současně jej spojuje s konkrétní akcí. Když běží zachránit pohádkovou postavu, skládá obrázky podle příběhu nebo reaguje pohybem na slyšený pokyn, vytváří si mnohem pevnější spojení mezi významem a jazykem.
Pohyb zde není odměnou po práci. Je přirozenou součástí samotného procesu učení.
Nejdříve pochopit, potom pojmenovat
Jedním z principů, který odlišuje Story-Based CLIL od mnoha jiných přístupů, je způsob práce s obsahem.
Děti se nejprve seznamují s tématem prostřednictvím mateřského jazyka. Pozorují, experimentují, počítají, měří, třídí a objevují souvislosti. Získávají jistotu v tom, co se učí.
Teprve poté se ke stejné zkušenosti vracejí prostřednictvím angličtiny.
Pokud například zkoumají životní cyklus motýla, nejprve pochopí celý proces. Následně se s ním setkávají v angličtině prostřednictvím příběhu, písničky, pohybové hry nebo dalších aktivit.
Angličtina se tak nestává překážkou na cestě k poznání. Naopak pomáhá získané poznatky upevňovat, opakovat a rozšiřovat.
Právě odtud pochází označení Story-Based CLIL Learning. Příběh poskytuje smysluplný kontext a princip CLIL propojuje jazyk s poznáváním světa.
Učitel jako průvodce
Za nejdůležitější součást celé metody však Sylvie Doláková nepovažuje příběhy, písničky ani hry. Je jí učitel.
Žádný materiál nedokáže nahradit člověka, který umí vytvořit bezpečné prostředí, navázat vztah s dětmi a pracovat s hlasem, emocemi i atmosférou ve třídě. Právě učitel rozhoduje o tom, zda se jazyk stane živou součástí dětského světa, nebo zůstane pouze dalším školním předmětem.
Za více než dvacet let práce vznikly desítky příběhů, písniček, her a metodických materiálů. Všechny však stojí na stejné myšlence:
Dítě nepotřebuje co nejrychleji zvládnout co nejvíce slovíček.
Potřebuje jazyk slyšet, prožívat, používat a postupně si k němu vytvářet vztah.
Pokud se to podaří, stává se angličtina něčím mnohem důležitějším než školním předmětem. Stává se přirozeným nástrojem poznávání světa.
Konkrétní tipy na použití metodiky najdete zde.