Česká nářečí a jejich specifika

Území Čech v užším smyslu (tedy České republiky vyjma Moravy) lze z hlediska dialektologického rozdělit na čtyři oblasti, a tedy čtyři nářeční podskupiny – středočeskou, jihozápadočeskou, severovýchodočeskou a jihovýchodočeskou. Všechny čtyři oblasti zastřešuje tzv. obecná čeština, kterou  se zde běžně mluví. Tato čtyři území se však od sebe liší specifickými jazykovými jevy.

Hlavní znaky všech českých nářečí byly již shrnuty v článku Různé podoby české řeči: Česká nářečí obecně. Jednotlivým jazykovým specifikům nářečních regionů na území Čech se však věnujeme zde.

Středočeská podskupina

Středočeská (střč.) nářeční podskupina územně sousedí se zbylými třemi českými nářečími. Jedná se o centrální část Čech, do které patří Praha a její okolí, hranice jsou tvořeny na severu spojnicí měst Mělník, Nymburk, Poděbrady, Kolín a Čáslav a na jihu je to linie spojující města Rakovník, Hořovice, Příbram, Tábor, Pelhřimov.

Jazykově není tato podskupina příliš výrazná, většina znaků je společná celému území Čech.Některé zvláštní znaky však vysledovat lze:

  • změna í v ej po ostrých sykavkách (cítit > cejtit, vozík >vozejk)
  • změna stř v tř na začátku slov (stříbrný > tříbrnej, střecha > třecha)
  • ve 3. osobě množného čísla sloves užití koncovek -ou, -eji, -aji (jsou, modleji, plivaji)
  • ve 2., 3. a 6. pádu jednotného čísla ženského rodu tvrdého skloňování se užívá koncovka 2. pádu

Ostatní jazykové jevy patřící na toto území nejsou platné pro celou oblast, ale pouze pro její část. Tak jsou pro severozápadní část střč. nářečí typické přivlastňovací tvary přídavných zájmen (taťinkovej svetr, bratrová šála), a to i v 1. a 4. pádě, což není u ostatních českých nářečních podskupin obvyklé. Kuriozitou je také přivlastňování neživým předmětům bobkův list, vanilkův cukr apod. Naproti tomu v jižní části střč. území se vyskytují tvary přídavných jmen jako dobreho, dobremu, v dobrom, které vznikly zřejmě na základě analogie se zájmeny.

Jihozápadočeská podskupina

Jihozápadočeská (jzč.) nářeční podskupina zabírá území na jih od střč. nářeční podskupiny a sousedí ještě s jvč. podskupinou.
Základními znaky jsou:

  • změna ť v j po samohlásce (zaplaťte > zaplajte, ať si > aj ci)
  • ustrnulý tvar středního rodu jednotného čísla přivlastňovacích přídavných jmen, užívá se pro všechny ostatní rody a čísla (sestřino klobouk, bratrovo dcera)
  • vyrovnání koncovky v 6. pádě jednotného čísla mužského a středního rodu u rodových zájmen (vo ňom, vo našom)
  • užití -ou, -í, -ají ve slovesných tvarech 3. osoby množného čísla koncovky (např. kupujou, tvoří, volají)
  • jednotná koncovka -om pro 3. pád množného čísla (např. k sedlákom, ke kuřatom, ke dveřom)

Opět se nerovnoměrně vyskytují i další prvky, které často zasahují i do sousedních oblastí jako například y změněný na e (bel bech místo byl bych, hmez místo hmyz) či změna au v ou ve slově auto (outo), také se zde vyskytuje tvar slova muset se změnou v kořeni na mušet. Mezi lexikální zvláštnosti patří např. nožíky (nůžky), černá jahoda (borůvka) či zátočina (zatáčka).

Severovýchodočeská podskupina

Severovýchodočeská (svč.) sousedí se střč., jvč. a  středomoravskou nářeční skupinou. Dá se vymezit územím Boleslavska, Nymburska, Chrudimska, Hradecka a okrajovými oblastmi, kterými jsou Semilsko, Náchodsko, Rychnovsko, Litomyšlsko.
Kromě jazykových znaků typických pro celé území Čech jsou typické a stále živé tyto jevy:

  • změna ý/í v ej po ostrých sykavkách c, z, s (cejtit, vozejk, lesejk)
  • koncovka -ej v 7. pádu jednotného čísla měkkého skloňování ženského rodu podstatných jmen (např. růžej, kosťej)
  • koncovka -oj 3. a 6. pádu jednotného čísla mužského rodu životného (mužoj, kamarádoj)
  • koncovky 3. osoby množného čísla sloves jsou -ou, -ej, -aj (kupujou, prosej, zpívaj)
  • použití -s ve 2. os. jednotného čísla ve složených formách minulého času (dals mu to)
  • druhý stupeň příslovcí zakončen na -c (pomalejc, pozdějc)
  • koncovka -em v 7. pádu jednotného čísla u jmen vzoru předseda (tátem, Frantem)

Mluva samozřejmě není ve všech částech celého území svč. nářečí stejná. Je ovlivňována sousedními nářečími apod. Některé jevy se vyskytují jen na části území svč. nářečí, jiné prvky jsou naopak společné např. dvěma regionům. Typickým příkladem je podještědský a podkrkonošský typ – zde se ve výslovnosti objevuje známá průvodní samohláska u slabikotvorného r a l (perší, kerk, velna místo prší, krk, vlna) nebo nepřehlasované varianty v příčestí minulém (ležal, peršalo). V rámci svč. nářečí se ještě vyčleňuje např. typ náchodský či východolitomyšlský. Jevem, který je typický nejen pro podskupinu svč., ale také jzč. je výskyt koncovky –om v třetím pádu rodinných jmen (Adámkom, Novákom).

Jihovýchodočeská podskupina

V některých odborných pracích je jihovýchodočeská (jvč.) nářeční skupina také označovaná jako českomoravská. Jedná se o východní okraj české nářeční skupiny. Na západě sousedí se všemi podskupinami české nářeční skupiny a na východě má společnou hranici s nářečím středomoravským.

Jvč. nářečí využívá prvků typických pro všechny české nářeční podskupiny, ale vyskytují se zde již některé prvky moravské. Nejtypičtější jsou následující znaky:

  • 1. a 4. pád množného čísla mužského rodu životného podstatných jmen se nerozlišuje, používá se tvar 1. pádu (potkal jsem kluci)
  • sloveso být má ve 2. osobě jednotného čísla ve funkci spony tvar seš a v 1. osobě jednotného čísla je to tvar su
  • užití -s jako pomocného slovesa minulého času pro 2. osobu jednotného čísla (pracovals)
  • ve 3. osobě množného čísla sloves 4. třídy se vyskytují tvary typu prosijou, ležejou
  • podstatná jména s kořenem na -s, -z, -l se skloňují měkce (v lesi, v úli)
  • v 1. a 2. osobě množného čísla sloves, jejichž imperativ v singuláru má koncovku -i (pošli), je koncovka -ime, -ite (pošlete > pošlite)
  • uchování skupiny šč místo šť (baščit, dešč)

Jvč. nářeční oblast je možné rozdělit na dva menší úseky – větší z nich se označuje jako žďársko-bystřický úsek, méně rozsáhlý je pak úsek jemnický. Mluva ve žďársko-bystřickém úseku  se přibližuje nářečím střč. a svč., nářeční prvky jemnického úseku se z části shodují s jzč. skupinou. Toto rozčlenění se demonstruje např. na jevu typu sejtko x sítko, první výraz je typický pro žďársko-bystřický úsek, druhý pro úsek jemnický.

Použitá literatura

Česká nářeční skupina
Magisterská diplomová práce – Bílková, Petra: Nářeční slovní zásoba v obci Olešnice se zaměřením na řemeslnickou terminologii, FF MU Brno, 2010.
Magisterská diplomová práce – Huvarová, Ludmila: Proměny v běžné mluvě v obci Olešnice s přihlédnutím k sociolingvistickým faktorům, FF MU Brno, 2008.
Magisterská diplomová práce – NOVÁ, Jana: Nářečí ve vybraných obcích na jihovýchodním Plzeňsku, FF MU Brno, 2008.
Diplomová práce – Kubelková, Martina: Běžná mluva nejstarší a nejmladší generace v Hradci Králové, FF MU Brno, 2008.
Dvě středočeské izoglosy