Tlumočník nesmí mlčet

„Lidé si tlumočníků všimnou až v okamžiku, kdy mají ve sluchátkách ticho. Potom se otáčejí dozadu a dívají se, proč tlumočník mlčí“, říká tlumočnice Carla Bezděková, která společně s kolegyní Alenou Kottovou tlumočila přednášky během Letní žurnalistické školy v Havlíčkově Brodě.

Obě tlumočnice, paní Kottová (z AJ do ČJ a naopak) a paní Bezděková (z NJ do ČJ), si společně posteskly nad podmínkami pro výkon práce tlumočníka v následujícím rozhovoru, který proběhl po přednášce profesora žurnalistiky z University of Missouri v USA.

Faster CZ - připojení k internetu

Jak dlouho už simultánně tlumočíte?
Carla Bezděková (CB): Přes 15 let. Člověk samozřejmě simultánně netlumočí každý den. Dělají se i jednání u stolu.

Jak se vám dnes odpoledne tlumočilo?
CB: Špatně.

A proč?
CB: Já asi nejsem ten správný člověk na odpověď, protože jsem musela zpracovat to, co tlumočila kolegyně.

Šlo to z angličtiny do češtiny a já jsem to tlumočila z češtiny do němčiny. Já jsem to proto dostala z druhé ruky a kolegyně měla evidentně problémy mu dobře rozumět.

A ne z toho důvodu, že by neuměla pořádně anglicky, ale spíše z toho důvodu, že pán vůbec nemluvil do mikrofonu a trochu mumlal. Šermoval mikrofonem a nebo si jej držel před břichem, trochu chyba pana technika, že na něj nevystartoval a nedonutil ho mluvit do mikrofonu.

Kolegyně se určitě velice snažila, ale já jsem měla celé odpoledne pocit, že se mi nepodařilo chytnout tu „červenou niť“. Bylo to zmatené a litovala jsem posluchače, kteří čekali na ten překlad a potom dostali to, co dostali, ale nemám špatné svědomí, protože víc se zkrátka udělat nedalo.

Měly jste k přednášce nějaké podklady?
CB: V podstatě ne. V polední pauze jsme dostaly profesorovu přednášku, ale to je jen pozadí jeho promluvy. Ve skutečnosti to vůbec neřekl. Potom jsme dostaly ještě obrázky, u kterých jsou jména. Ale nefungovala technika (projektor), takže to bylo k ničemu. Bohužel jsme neměly texty v takové podobě, abychom si to mohly připravit a i přes špatnou kvalitu zvuku se zorientovat v textu.

Alena Kottová (AK): Já jsem dělala pilotáž (způsob tlumočení, při němž je projev tlumočen do jednoho pilotního jazyka, kterému rozumějí všichni ostatní tlumočníci. Z něj dál pak tlumočí do svých jazyků. pozn. redakce),  kolegyně to brala ze sluchátek a bylo to velice obtížné, protože bylo špatně rozumět. Takhle by se to nemělo dělat. Pan profesor se navíc nedržel vůbec textu a mluvil spatra, a proto se nedalo ani zachytit pomocí psaného textu. A tak jsme byly závislé jen na tom, co slyšíme.

Je tento postup běžný?
AK: Není to běžné.
CB: Já se s tím setkávám docela často, že nemám podklady. Ale nemělo by to takto být. Zejména pokud se jedná o čtené projevy, tak by mělo být standardem, že tlumočník dostane projev dopředu, může si jej zpracovat, označit si slovesa a určitý slovosled. Připravený text se pak lépe tlumočí. Člověk většinou rychleji čte než mluví a věty jsou vykonstruované. A proto je to obtížné.

Pan profesor mluvil téměř hodinu. Není to příliš náročné, takto intenzivně celou hodinu tlumočit?
CB: Toto není standardní řešení. Ve skutečnosti by přednáška měla být kratší. V kabině by měli sedět dva tlumočníci jednoho jazyka a střídat se po 15-20 minutách.

Tlumočník vlastně nemá žádnou možnost dát řečníkovi najevo, aby zpomalil...
CB: Ne, vůbec. Když jsou dva tlumočníci, tak to rychlé tempo vydrží, ale dvě hodiny to nelze.

Je tato tlumočnická kabina dostatečná pro tlumočníka. Neslyšíte se s kolegyní?
CB: Není, protože to ruší do sálu a je nás slyšet. My pak nemáme čistý zvuk v sluchátkách a ještě se slyšíme navzájem. Standardně by měly být kabiny uzavřené. Do sluchátek jde čistý zvuk a při obtížném tlumočení si člověk zvuk přidá.

Když jsou v kabině dva tlumočníci, mohou si např. při nesrozumitelnosti určitého výrazu navzájem pomoci?
CB: Ano, jeden knoflík ovládá mikrofon a vedle je tzv. „kašlátko“, kterým krátkodobě vypnete mikrofon, aby publikum neslyšelo tlumočníkovu poznámku. Mohu se zeptat kolegy, který řeč většinou sleduje.

Jak si běžný člověk může objednat tlumočníka?
AK: Tlumočníka si lze najít dneska asi nejlépe na internetu nebo v tlumočnických organizacích. Tlumočníci mají vlastní stránky.
CB: Často to funguje na osobní doporučení. My jsme tlumočníci na volné noze, lze si nás objednat a my to normálně vyfakturujeme.

Jak se vzdělává simultánní tlumočník? Jak se člověk může stát simultánním tlumočníkem?
AK: Musí se zkoušet. Řekla bych taky, že je to otázka osobní povahy. Já si myslím, že člověk jde se svou kůží na trh.
CB: Na vysoké škole, když se studuje tlumočnictví, je přímo výuka simultánního tlumočení. V jazykové laboratoři jsme si to zkusili, dostali jsme tipy na to, jak se to dělá. Pak se cvičilo a cvičilo. Záznamy se zpětně rozebíraly, jak řešit toto a toto. Je to jako řízení auta - hodně náročné na koncentraci a musí se to trénovat a zautomatizovat. Oba jazyky musíte umět pohotově, není čas přemýšlet.

Jak se zachová tlumočník, pokud je nějaká věta vyřčena a on si říká – tak to jsem nezachytil?
CB: To si nesmíte říkat. Musíte něco vytvořit. Tady platí zásada – nesmíš mlčet. Musí z tebe něco vypadnout a podle možnosti by to mělo mít hlavu a patu. Radši říct méně a něco vynechat, dělat ty věty stručnější. Omáčka se stejně musí vynechat, je to kolikrát zbytečné. To, co řeknete musí mít začátek a konec a i to je někdy problém, protože řečník se strašně ztrácí. Někde začíná a pak zabíhá. Lidé se rádi poslouchají. Tlumočník má větu nakousnutou a často mu nezbude nic jiného než ji sám dokončit, i když to řečník neřekl. A pak se napojit na řečníkův tok řeči. Musíte se vžít do role posluchače – on slyší jenom vás.

Děkuji za rozhovor.