Zprávy z ostrovů V. – závěrečný díl

Čeká mě školení do mé nové práce. Tak snad bude líp a konečně začnu vydělávat… Ale je to to, co doopravdy chci?

Školení

Konečně můžu nastoupit, i když prozatím jen na úvodní skupinová školení ve Field House Care Home v Blakeney Road. Care home se nachází jen asi patnáct minut od místa mého gaučového působiště. V jeho nejbližším sousedství míjím základní školu. V ranních hodinách do ní míří proudy převážně černošských a indických dětí. V odpoledních hodinách pak nacházím na chodníku ztraceného medvídka, Barbie růžový střevíc, gumičky do vlasů nebo obaly od brambůrek Walkers. Má sbírka ztrát a nálezů, kterou v Anglii buduji už od druhého týdne, se rozrůstá.

_MG_0984bPondělní školení se týká manual handling, tedy jak správně se starými lidmi manipulovat, abychom jim neublížili, ale hlavně abychom neublížili sami sobě. Důraz právě na bezpečnost a zdraví pečovatelů mě docela překvapil. Čekala bych upřednostňování klienta. Je nás zde sedm, nejmíň zkušeností mám asi já. Školitelkou je energická, vtipná, empatická a na pečovatelku, řekla bych, nadprůměrně inteligentní paní Nicola. Snaží se nás zapojovat, abychom neusnuli, a vede živé diskuse. Já toho teda moc nenamluvím, i proto, že nerozumím úplně všemu, co říkají ostatní rodilí mluvčí, ale také jsem občas dotázána. Základní problémy manual handling snad chápu.

Oživující součástí je také praktická část, kdy se učíme posouvat s klientem po posteli pomocí klouzavých látek ze šusťákoviny (anglický název jsem zapomněla) nebo přesunout klienta z postele do křesla pomocí přístroje zvaného hoist (ekvivalent v češtině neznám). Jsem se svými sto osmdesáti centimetry samozřejmě nejvyšší a začínám si brzy uvědomovat, jaká je to nevýhoda – když se musím sklánět nejen ke klientovi, ale vyvažovat i výškový rozdíl s kolegyní pečovatelkou. Začínám tušit nepříjemné problémy s mou přecitlivělou páteří. Z tohoto mě brzy budou pěkně bolet záda…

Osvěžit nás má i obědová pauza, kdy jsem pozvána na výborný quiche s hranolkami a – jak jinak – černý čaj s mlékem. U oběda ve staff roomu dnes poprvé potkávám modela-managera, který mě velice překvapí svou agresivní náladou. Svůj oběd vyhodí dvakrát do koše, jednou proto, že mu nechutná buřt zabalený do těstíčka, podruhé mu nevyhovuje nedovařená cibule v quichi. Svoje rozpoložení pak začne omlouvat tím, že se nachází v menopauze. Tak nevím, ale myslím, že to je už hodně zlé, když muži začnou vtipkovat na“genderově nevyvážená témata“, a tuším, že by si ten chlap měl co nejdřív najít ten svůj dream job modela či herce a vykašlat se na společensky uznávanou kariéru zdravotní sestry, protože kdo má tohle poslouchat. Možná by vlastně mohl být v menopauze, pokud by ovšem pracoval jako zdravotní sestra v České republice, ne jako bezpohlavní „nurse“ v Británii.

Za hranicemi

_MG_0899bCestou z práce přemýšlím. O své momentální situaci – jsem v cizí zemi, bez svých, bez domova, za hranicemi… Za hranicemi čeho? Už od začátku se mi vnucují pocity, že tohle celé dobrodružství je tentokrát za hranicemi – únosnosti. Za hranicemi toho, co jsem v současné životní situaci schopna snést a tolerovat, přijímat, na co mám energii, na co stačím. Nikdy se mi nic podobného nestalo – vždy, když jsem vyjela za hranice České republiky, osvěžovalo mě to, dodávalo mi to energii a inspiraci, byla to poznáním nabitá změna osvobozující ze stereotypů všednosti. Momentálně se ale tohle moc neděje, nebo přesněji řečeno mnohem silnější jsou pocity jakési nepatřičnosti a onoho nedostatku energie na to všechno cizí a složité – místo, aby mě to nabíjelo a motivovalo, tak mě to vysává. K tomu navrch problematické soužití s Poláky v obýváko-kuchyni. Je to vlastně velký, každodenní boj, to bytí zde, za hranicemi všednosti. Zpětně si uvědomuju, že jakmile jsme autobusem na cestě sem přejeli hranice naší země, tak se dostavily naprosto neočekávané pocity velkého strachu a vlastně i odporu – ne, já tam nechci, chci se vrátit, co to probůh dělám…

Možná bych se měla vrátit. Možná není ta správná doba. Na to být tu. Spíš bych měla být tam. Přemýšlím nad důvody, které mě sem přivedly, nad svou motivací sem odjet. A snad i připouštím, že to celé byl vlastně jeden velký útěk. Jenže před sebou sama se utéct stejně nedá.

 Závěrem…

Lenka si po pár dnech koupila zpáteční jízdenku Bristol – Londýn – Praha, vše otevřeně vysvětlila model-managerovi, který projevil nad očekávání velkou dávku porozumění (i pro bolavá záda), a nyní už je zpět v České republice.