Zprávy z ostrovů IV.

Anglická slova mi tentokrát dost obtížně lezou z pusy ven. Stále se nemůžu naladit na tuhle zemi, ani na její jazyk. Ta slova ke mně vůbec nepatří, jako bych s nimi ani neměla a nemohla mít nic společného. Podobně, jako je mi cizí všechno kolem mě. 

Nesnáším, jak na sebe v duchu mluvím anglicky

_MG_0855bČasto trvá několik okamžiků, než si správně uvědomím význam slova a jeho konotace, nejde to jaksi hladce, intuitivně, stojí to víc soustředění a úsilí. Vždycky trpím, když promluvím nahlas. Připadám si jako Číňan, zní to tak lámaně, vlastně tak strašně česky! Stydím se za to. Tu a tam jsou světlejší chvilky, kdy z ničeho nic chytnu lepší tón, tvar jazyka a úst a slin a dechu a zní to trochu důvěryhodněji. Ale není to často. Nezapřu svůj původ. Neschovám ho. Jsem, kdo jsem. A jsem tu cizinec. Tak bytostně.

Snažím se přežít dny s pocitem vlastní neexistence naplněné čekáním na práci, tedy spíš vyprázdněné čekáním. Dopis z banky asi po týdnu přišel, ale nyní se zase čeká na DBS (CRB), tedy na výpis z rejstříku trestů, o nějž zaměstnavatel sám požádal policii. A potřeboval k tomu právě dopis z banky s mojí adresou jako „proof of address“.

Spojení se světem

Jiskřička radosti v duši se objeví, když mám ráno možnost zapnout Agnieszky notebook a napojit se přes něj na svět venku. A což teprve, když se rozhodnu vydat procházkovým krokem do místní horfieldské knihovny a brouzdat široširým světem na zdejším pomalém počítači. Získávám tím další rozměr. Možná je to podobné, jako když jdete každé ráno pracovat do kanceláře, kde si děláte vlastní práci a zároveň sdílíte vzduch, myšlenky či problémy s jinými lidmi. Ať už v duchu nebo nahlas. Trocha živého života jako bonus k životu virtuálnímu.

_MG_0851bJako by mi nemohlo stačit prostě napsat v domácím tichu slova na papír. Asi momentálně trochu pohrdám papírem. Když sedím u „stroje“, je to víc pracovní pocit, pocit důležitosti, možná i důstojnosti. A tak jsem nenápadně už u několika bristolských knihovních počítačů přidala českou klávesnici a vytěžila atmosféru kobercových místností obklopených regály s knihami – tak bohatý mikrosvět a tolik dalších mikrosvětů a mikroživotů mě obklopuje! (Kdo to probůh všechno produkuje?) Ale stále je v tom kus melancholie. Jsou to jen slova na papíře.

Deadline

Nemám peněz nazbyt, musím pečlivě zvažovat, za co je utratím. Žádné kavárny, hospůdky a tak. Večery trávím zabořená do gauče v obýváko-kuchyni, přičemž se snažím vydávat co nejmíň zvuků, nedýchat, být vlastně neviditelná, nepřítomná, abych nenarušovala atmosféru večerů mých hostitelů. Momentálně jsou hostiteli už spíš jen ze setrvačnosti a z nucené dobré vůle – je jim jaksi hloupé vyhodit mě na ulici. Nevím, zda je to proto, že si uvědomují, že to byli oni, kdo mě sem pozvali. Nevěděli holt, co činí… Já taky ne. Každopádně už mám deadline na vystěhování. Tento čtvrtek. Podobnou zkušenost se spolubydlením nikomu nedoporučuji.

Objevuji okolí

Asi bych neměla čekat, až se věci samy pohnou, ale pohnout jimi sama. Tedy spíš pohnout sama sebou. Tuto myšlenku naplňuji doslova a do písmene a vzhledem k finanční tísni pokračuji v průzkumu především nejbližšího okolí. A objevuji věci nevídané. Tak zejména sousední čtvrť Lockleaze za vlakovými kolejemi s bizarním náměstím, jehož ústřední plochu tvoří fotbalové hřiště pro děti, tedy rovná trávníková plocha s dvěma brankami, jak jinak. Náměstí je v mírně svažitém kopci a vždy tu pro mě ve vzduchu visí trochu tísnivá atmosféra – vzhledem k zatažené obloze, větru a výhledu na šedivé ulice, které k náměstí vedou.

Cítím se tu jako ve filmu Davida Lynche a po očku sleduju potraviny McColl´s na rohu Gainsborough Square, jestli zrovna u černocha za kasou nezačíná nějaký hororový příběh. Nejvíc jsem ale přitahována telekomunikační věží, která se nachází o kousek dál na kopci zvaném Purdown v parku zvaném Stoke Park. Ta věž je totiž vidět i od nás z okna a toužím se k ní vypravit od prvního dne. Instinktivně tuším výhled na město a nepletu se. Pomalu se stmívá a přede mnou se rozsvěcující světla Bristolu rozdělené světelným proudem dálničního přivaděče pode mnou na dvě části. Mulholland Drive. Konečně výhled, konečně nadhled! Konečně trocha úlevy od toho všeho pode mnou!

Další den se chci podívat na hřbitov ve čtvrti (vesnici) Westbury on Trym, ale nedojdu tam. Na mapě mě po cestě přiláká swimming lake, jezero, které se ale ukáže být privat property místního plaveckého klubu a je oplocené. O kousek dál se ale nachází veřejně přístupný Badock´s Wood, a to je najednou úplně jiný svět. Nevelký pozemek uprostřed městské zástavby s některými stromy starými až 400 let. Kultivovaná džungle, kterou Sir Stanley Badock zachránil před zastavěním, když ji v roce 1937 daroval městu jako veřejný prostor. Oáza uprostřed pouště. Nejen pro mě, ale i pro rodinu s dětmi, postarší pár, tři ratlíky a fotografa, který je od pohledu jednoznačně „eko“. A spoustu dalších.

_MG_0863bMám pocit, že si ale vzájemně nepřekážíme. A to je vůbec na téhle zemi zajímavé. Jak tu lidé sdílí veřejný prostor, jak v něm jsou opravdu společně, otevření sobě navzájem, nikoli každý zavřený do své ulity, jak to je u nás obvyklé. O Angličanech se říká, že jsou studení, ale já to považuji za starý a přežitý předsudek. Možná je to jen povrchní dojem, samozřejmě, ale nedá se popřít to, že minimálně jsou Britové více extrovertní nebo komunikativní a nedělá jim problém bavit se na ulici s úplně cizím člověkem. Jak často na mě někdo promluvil, třebas jen proto, aby okomentoval, že má autobus zpoždění nebo že je hnusné počasí. A ještě častěji se na mě někdo usmál, jen proto, že jsem se ocitla na chodníku v jeho bezprostřední blízkosti nebo se prostě setkaly naše pohledy. Možná, že v šedivé zemi častých dešťů a silných větrů lidem ani nic jiného nezbývá. Lidské teplo se tu stává bytostnou potřebou kompenzující nepřízně podnebí.

Pokud máte jakékoli dotazy nebo chcete poradit s životem v Anglii napište nám do komentáře ke článku. Rádi vám dále zprostředkujeme kontakt s Lenkou, autorkou našich článků.