Velké australské prázdniny II. díl

První dny v Austrálii nebyly jednoduché. Nutnost zvyknout si na všechno nové a jiné, začít chodit do školy, najít si práci. Něco šlo hůř, něco lépe, každopádně byly to zkušenosti k nezaplacení. Teď nejen, že z nich těžím, ale taky se nad nimi dobře bavím.

Že do Austrálie je to dálka, to není žádné překvapení. Ale jaká dálka, to vám dojde až v letadle. Airbus A380 je stroj sice úžasný a relativně prostorný, čtrnáctou hodinu už je ale i tento zázrak techniky málo. Ovšem když pak z okýnka uvidíte Harbour Bridge a budovu Opery v třpytivé záplavě modré vody, na tváři se vám rozlije blažený úsměv a všechny strachy, o kterých jsem psala v prvním dílu, jsou zhruba na minutu zapomenuty.

Když s odstupem času vzpomínám na svůj let Dubaj – Sydney, těšila jsem se i bála zároveň. To druhé rozhodně víc. Měla jsem v peněžence přesně devět set australských dolarů na bůhví na jak dlouhou dobu a papírek s telefonním číslem mojí "homestay mother", kdyby na mě náhodou nečekal objednaný shuttle bus. Bála jsem se taky, kde a jak budu hledat práci, když ve službách, v podstatě jediné to možnosti pro studenty, jsem v životě nepracovala a doma potřebuju recept i na vajíčka natvrdo. Bála jsem se rovněž angličtiny, budoucnosti, toho jestli obstojím ve škole a jestli vůbec dokážu dát dohromady peníze na zpáteční letenku. Zkrátka a dobře úplně všeho.

První dny v Austrálii

První dny v Austrálii byly krušné. Paradoxně víc než po rodině a známých se mi stýskalo řekněme po pohodlném domácím stereotypu. Když mě kamarádka mojí "homestay mother" vyložila na parkovišti před jedním obrovským nákupním centrem v Sydney, abych si koupila SIM kartu a kredit do mobilního telefonu, chtělo se mi brečet. Zmožená po dlouhém letu jsem se zoufale hleděla na budovu, která – zdálo se – neměla začátek ani konec a naopak měla deset a jeden vchod. Kudy? A kam? Mobilních operátorů je v Austrálii podstatně víc než v Česku, takže vzápětí tu byl další oříšek: kterou nabídku vybrat a proč zrovna tuto?

S odstupem času vnímám první dny jako zvláštní kombinaci dobrodružství a zoufalství. Jak jinak nazvat tříhodinovou procházku nákupním centrem, kdy hledáte třeba opalovací krém? Z neznalosti mě nakonec velmi rychle vyvedla moje spolubydlící, Švýcarka Maura. V Austrálii studovala šestý měsíc a její pobyt se pomalu chýlil ke konci. Protože nepracovala, znala Maura všechno: kde mají v nákupním centru opalovací krém, kde je nejlepší místo pro ležení na pláži v Dee Why, kde je nejbližší autobusová zastávka, kde prodávají nejlepší sushi, kde nejlevnější, kde je nejlepší klub, kde koupíte oběd za deset dolarů. Až s odstupem času jsem zjistila, že skvěle a se vším vám dokáží kromě nových známých poradit také v agentuře Information Planet

První dny ve škole

Oproti těžkostem spojeným se zvykáním si na jiný všednodenní život byla škola od začátku do konce jenom radost. Nadchli mě učitelé, styl výuky, kdy v hodinách místo memorování slovíček a gramatických pravidel posloucháte písničky od Eminema a snažíte se rozluštit, o čem zpívá a nadchli mě i moji spolužáci ze všech koutů světa: Francouz Julien, který si do Austrálie odešel odpočinout od náročné vysoké školy, Švýcarka Janine, kterou právě opustil přítel, takže si konečně mohla splnit dávný sen a odletět na druhý konec světa nebo Brazilka Janaina, která se mi hned první den svěřila s tím, že nikdy neměla žádná prsa, takže si musela jedny koupit, donutila mě je osahat a do telefonu mi napsala kontakt na svého plastického chirurga – kdybych náhodou někdy měla cestu do Rio de Janeira a potřebu se nechat vylepšit. Nutno dodat, že mít v Brazílii kontakt na dobrého plastického chirurga, to je jako dostat v Česku telefonní číslo na špičkového zubaře, který ještě bere pacienty.

Co se školy týká, ačkoliv ve třídě byla legrace, nikdo si nedovolil flákat se. A to ani ve chvíli, kdy učitel třeba opustil třídu. Vysoké náklady rozhodně měly své opodstatnění: všichni jsme na sobě dřeli ve škole i mimo ni a dřina přinášela rychlé výsledky. Více o jazykových kurzech v Austrálii najdete zde

Hledání práce

Austrálie je pro studenty atraktivní zejména z toho důvodu, že ke studentskému vízu dostáváte pracovní povolení, a to na 40 hodin práce za dva týdny. Navíc ekonomicky patří tato země k nejsilnějším na světě, takže i za podřadnou práci si tady můžete vydělat – na české poměry relativně hodně – peněz. Více informací o hledání práce a průměrných mzdách najdete zde. Protože většina prací vhodných pro studenty je z oblasti služeb zákazníkům nebo pohostinství, hledání práce je vlastně docela jednoduché: žádné surfování na internetu, žádné vymýšlení motivačních dopisů. Nakopírujete fůru "správně" napsaných životopisů, chodíte od jedné restaurace k druhé, od obchodu k obchodu a ptáte se.

Co to znamená "správně" napsaný životopis? Vaše zkušenosti by měli alespoň trochu odpovídat pozici, kterou hledáte. Hned na začátku svého pobytu v Austrálii jsem dostala dobrou radu, abych ze svého CV vyškrtla profesi novinářky, protože tento fakt nikoho nezajímá. A že jsem nikdy ve službách dosud nepracovala? Na to mi moje učitelka Catherine odpověděla následujícím způsobem: „If you can´t blind them with brilliance, battle them with bullshit“, jinými slovy: pokud nemůžeš ohromit tím, co umíš, musíš je porazit tím, co si vymyslíš.

Novinářka? Ne, servírka! 

Pozici novinářky v novém životopise nahradila prodavačka zmrzliny na koupališti v malé vesnici na Moravě, kde jsem se narodila. V noci jsem si před zrcadlem podle příručky a pod dohledem spolubydlících a "homestay mother" natrénovala pár frází nutných pro „přijímací pohovor" na pozici servírky nebo prodavačky, zkusila si odnést najednou tři talíře, poskládat skleničky na tác a druhý den vyrazila. Uspěla jsem hned v první restauraci, kde mi vedoucí nabídl pozici kitchen hand neboli pomocnou sílu do kuchyně. Hodinu jsem na zkoušku a bez nároku na honorář myla nádobí a práci jsem dostala. S tvářemi rozpálenými do ruka a puchýři na obou rukou jsem se po odchodu z restaurace složila na nedalekou pláž, kde jsem si uvědomila, že tohle nemůžu dělat celou směnu, natož tak sedm měsíců, které jsem plánovala v Austrálii zůstat.  

Budu zmrzlinářkou! 

Chtěla jsem zkusit něco jiného a "posilněná" vymyšlenou zkušeností v CV vyrazila do zmrzlinárny. Otravovala jsem s prosila tak dlouho, až mě vzali. Hned. Teď. Šéfová Kristie mi během asi půl hodiny vysvětlila složení všech čtyřiadvaceti prodávaných druhů a rozdíl mezi velikostmi kiddy size, junior single a double, regular single a double, naučila mě namíchat shake, smoothie, doplnit topings (směs oříšků a čokolády na posypání), upéct a umotat kornout, rozmontovat, vyčistit, vysterilizovat stroj na výrobu šlehačky a tak dále…vyfasovala jsem tričko s kornoutem na hrudi a zástěru a začala jsem.

První zákazník mi musel svůj výběr – příchuť Maple Macadamia a Boysenberry Riple – ukázat prstem. Netušila jsem, ani co říká, ani v kterém ze dvou obřích mrazáků je mám hledat. Když platil, podíval se mi do očí a řekl: „First shift tonight? No worries, you will make it!“ (První šichta dnes? Neboj, to zvládneš!) První noc jsem padla do postele s tím, že do konce života budu obdivovat všechny emigranty, kteří v cizině začínali s holýma rukama a nulovou znalostí cizího jazyka. Zvládli to oni. Zvládla jsem to já. Zmrzlinu v Sydney jsem prodávala od listopadu loňského do června letošního roku, kdy mi skončilo studentské vízum.