Různé podoby české řeči: Česká nářečí obecně

Nářečí jsou svébytné nespisovné jazykové útvary, jejich používáním mluvčí často nevědomky prozradí, odkud pochází. Přestože se z dnešní mluvy nejmladší generace výrazné nářeční prvky pomalu vytrácejí, jde stále o jazykové specifikum daného území, které češtinu zpestřuje. Regionální mluva plní funkci v každodenním vyjadřování a podporuje uvědomění územní příslušnosti uživatele. 

Co je to nářečí

Jednotlivé dialekty jsou jazykové útvary, které jsou typické především pro mluvenou formu jazyka na určitém území ohraničeném tzv. izoglosami a mnohdy nemají ani psanou podobu. Spadají do nespisovné sféry jazyka. Nářeční skupiny češtiny se od sebe sice v určitých jevech liší, ale ne do takové míry, aby byla vzájemně srozumitelná, výjimkou je snad pouze nářečí těšínské, které Čechům zní spíše jako polština.

Historie a rozdělení českých a moravských nářečí

Nářeční skupiny se odlišují zejména v hláskosloví. V této jazykové rovině totiž proběhlo především v 15. století mnoho jazykových změn, které na části území přijaty byly (především v Čechách), na části se neprojevily (hlavně na Moravě a ve Slezsku). Nářečí se totiž v jednotlivých částech naší země vyvíjela izolovaně.

Jak změny v hláskoslovné rovině na daném území proběhly, či neproběhly, se často demonstruje na větě, která spisovně zní: Dej mouku z mlýna na vozík. V jednotlivých nářečních skupinách pak dochází k těmto změnám:

středomoravská nářečí: Dé móku ze mléna na vozék.
východomoravská nářečí: Daj múku ze mlýna na vozík. 
slezská nářečí: Daj muku ze mlyna na vozik.
česká nářečí: Dej mouku ze mlejna na vozejk. 

Nářečí na území celé naší republiky se tedy tradičně rozděluje do čtyř jmenovaných základních skupin.
Česká nářečí jsou na rozdíl od nářečí moravských kompaktnější. Nejsou mezi nimi tak velké rozdíly. V Čechách se používá také interdialekt nazývaný obecná čeština, což je útvar, který obsahuje ty jazykové prvky, jež se užívají na celém tomto území, oproštěný od prvků úzce regionálních. Obecná čeština se používá na celém území Čech a také na části Moravy, dnes ji také často slýcháme např. z médií.

Hlavní znaky všech českých nářečí jsou:

  • změna ý v ej (například mladý – mladej) – v některých případech i í v ej (vozík – vozejk)
  • dvojhláska ou je zachovávána jako ve spisovné češtině (jedou, mouka)
  • asimilace znělosti v případě sh- na sch- [naschledanou]
  • vypouštění hlásky l na konci tvaru příčestí minulého jednotného čísla mužského rodu po souhlásce (řekl – řek)
  • v některých případech zúžení é v í/ý (např. mléko – mlíko)
  • unifikace koncovky 1. a 7. pádu množného čísla (1. p. – malý muži, malý ženy, malý města; 7. p. – pánama, kostkama, městama atd.)
  • u tvrdého skloňování mužského a středního rodu přídavných jmen je většinou shodný 6. a 7. pád jednotného čísla (o mladým muži, s mladým mužem)
  • sloveso být má v první osobě jednotného čísla vždy tvar sem
  • v 1. osobě minulého času se vynechává tvar pomocného slovesa být, je-li podmětem zájmeno (já jsem to viděl – já to viděl)
  • protetické v na začátku slov začínajících na o (votevřít, vokno)

Moravská a slezská nářečí

Na Moravě je běžná mluva o mnoho pestřejší a členitější. Sice se někdy objevuje pojem obecná moravština, ale fakticky zde žádný jednotný jazyk neexistuje. Přehled všech znaků moravských a slezských nářečí lze nalézt i na internetu.

Český jazykový atlas

Nejvýraznějším, nejobsáhlejším a nejkomplexnějším dílem, jež se zabývá českým nářečím, je pětidílný Český jazykový atlas, který vydalo nakladatelství Academia v rozmezí let 1992–2005. První tři díly jsou věnovány slovní zásobě z různých tematických okruhů. Čtvrtý díl se zabývá tvaroslovím a pátý díl je zaměřen na hláskosloví a některé syntaktické jevy. Tyto jazykové jevy jsou navíc zakresleny do mapek, aby byl jejich výskyt znázorněn přehledněji.

Jedná se o dílo, kterému se věnovalo několik generací našich předních lingvistů a předcházel mu podrobný výzkum. Existují také Dodatky k ČJA, které obsahují různý doprovodný materiál, kromě jiného také dva kompaktní disky obsahující autentické nahrávky s názvy Nářečí v Čechách a Nářečí na Moravě a ve Slezsku.

Souhrnným dílem pojednávajícím o českém nářečí je také Nástin české dialektologie od Jaromíra Běliče, tato publikace vyšla v roce 1972.

Nářečí stále žije

Je jisté, že dnes už se nářeční rozdíly mezi jednotlivými regiony pomalu stírají. Na svědomí to mají především sdělovací prostředky, které šíří spisovnou, případně obecnou, češtinu, a větší pohyb mluvčích po celé republice. Dříve tvořili mluvčí jednotlivých nářečí většinou izolovanou skupinu, necestovalo se tolik, a proto nedocházelo ani  ke „kontaminaci“ jednoho nářečí nářečím jiným. Také je dnes typické, že se nářečí ve větší míře používá na vesnicích než ve větších městech, kde se projevuje urbanizace. Přesto je výzkum nářečí velice zajímavá sféra pro výzkum, a než skutečně dojde k úplné nivelizaci mluvy, ještě to nějakou dobu potrvá.

Zdroje:

Nářečí češtiny
Česká nářeční skupina
Velký přehled některých českých a moravských nářečí
Nářečí českého jazyka jako kulturní dědictví