Práce v Amsterdamu – moje vlastní zkušenost

Počátkem září roku 2011 se mi ozvala spolužačka ze školy s nabídkou práce v Amsterdamu. Před začátkem školy jsem měl čas, každá koruna navíc se hodí, takže jsem uklízení velkého výstaviště rád vzal. Myslel jsem, že mě nic nemůže překvapit, s agenturou jsem měl zkušenosti z února, kdy jsem do Amsterdamu za prací vycestoval poprvé.

Vše bylo celkem narychlo. Odlétal jsem již za dva dny, ostatně takto tomu bylo i v únoru. Letenky nám, stejně jako práci a ubytování zařizovala agentura WERK&IK, na cestu a ubytování jsme přispěli 50 eur, které nám měly být strženy z platu.

Očekával jsem, že stejně jako v předchozím případě, nejprve vyřídíme SOFI number (číslo přidělené cizincům úřadem práce – bez něj nelze podepsat pracovní smlouvu), následně podepíšeme smlouvu a druhý den vyrazíme do práce. Na letišti nás však čekal řidič, který nás zavezl rovnou do práce. Neměli jsme na vybranou, takže od šesté hodiny večerní jsme pracovali do devíti do rána (dívky do dvou hodin do rána) a to vše s jednou přestávkou.

Náplň práce obnášela úklid na největším nizozemském výstavišti RAI. Zametání různých větších či menších nečistot, odnášení starých koberců a především – luxování. Nekonečné mnohahodinové luxování jednoho místa stále a stále dokola.

Ubytování

Když nás agentura v únoru nastěhovala do kempu s letními chatičkami, vyřešili jsme zimu horkou vodou, kterou jsme v pet lahvích měli pod peřinou. Pohodlné to sice nebylo, ale přežít se to dalo. V září to však bylo jinak.

První noc práce, kdy dívky odjely s jedním ze zaměstnanců na byt, kde již měly čekat naše věci, mi vyděšeně volala kamarádka, že naše věci v bytě nejsou a všechny postele na spaní jsou obsazené a na stěnách jsou plakáty s erotickou tématikou. Okamžitě jsem kontaktoval Patrika Krammera z agentury, který měl záležitost na starosti. Prý dívky zavezl na špatný byt a vše vyřeší. O víc jsem se nestaral a když v devět ráno skončili, těšil jsem se do postele. Pan Rewiesh z agentury nám však oznámil, že potřebuje sedm pracovníků na práci během dne. Když nikdo neměl zájem (přihlásila se únava z cesty navíc po celonoční práci), zkrátka nás sedm vybral. V jedenáct jsme začali a skončili v pět. Řidič (když jsme se ho konečně dočkali) nás zavezl na byt do města Naarden-Bussum. (Pokud si vzpomenete ze školy, v Naardenu je pochován Jan Ámos Komenský, bohužel návštěvu jeho muzea jsme nikdy nestihli, zavíralo už ve čtyři).

Původně jsme však měli mít zajištěno ubytování v Amsterdamu. Patrik Kramer nás zavedl do postranní uličky před dům, který dříve sloužil jako nevěstinec. Růžové stěny, erotické plakáty, nikomu nepatřící spodní prádlo… Přiložené fotky situaci vystihnou nejlépe.

Tři dny nám na rozkaz pana Rewieshe netekla teplá voda, protože jsme si dovolili používat i koupelnu ve druhém křídle stavení (nikdo nám to ale původně nezakázal a navíc nás zde bydlelo dvanáct, takže nám to přišlo normální). Povlečení na peřiny jsme raději nepoužívali, čisté určitě nebylo.
Druhý den naše práce pokračovala vynášením odpadkových košů a umýváním záchodů. Gina a Jerry, kteří nás vedli, byli moc prima. Jerry nám dokonce za dobrou práci koupil pizzu a Gina holkám poslední den zákusky.

Naarden-Bussum, jak jsme později zjistili, je klidné a pěkné místo (měli jsme pocit, že musíme bydlet v těch nejhorších podmínkách, jaké lze ve městě najít). Lidé zde ani nezamykají dveře svých domovů. Jídlo není o moc dražší než v Čechách, navíc v Bussumu je výborná čokoládovna. Právě čokoládové bonbóny mi dodaly potřebnou energii pro další práci.

Bez smlouvy 

Po několika dnech jsme stále neměli smlouvu ani SOFI number. Jednu noc pak za námi přijel cizí člověk, který chtěl naše pasy, aby je mohl zavést do kanceláře, kde by mohli vytvořit smlouvy. Pasy jsme mu nechtěli dát, viděli jsme ho poprvé v životě. Vysvětloval jsem mu, že ostatní ještě nemají vyřízeno číslo SOFI. Volal do agentury p. Rewieshovi, abychom se s ním domluvili, ale ten byl zřejmě opilý a nebylo mu rozumět. S agenturou byly zmatky běžné.

Dívky měly odlétat o tři dny dříve a nás chlapce čekala ještě práce na poště. Ti, kteří měli řidičský průkaz měli jezdit s dodávkou i do vzdálenějších čtvrtí. Já řidičský průkaz nemám, takže jsem ani řídit nemohl. Ani řidiči však nepodepsali žádný dokument o zodpovědnosti. První odpoledne po práci na poště jsme dorazili domů a volala mi kamarádka, že domů neodletěly, protože je nevyzvedl řidič, který je měl dovézt na letiště. Řidič na ně zkrátka zapomněl (za poslední tři dny spal jednu hodinu) a p. Rewiesh ho před námi strašně ponížil. Peníze za letenky mu strhl z výplaty a z jeho dvouměsíční brigády mu tak nic nezbylo. Dívky nakonec odletěly až třetí den, protože agentura si ještě spletla datum odletu dalšího letadla.

Poslední den na poště jsem pracoval s kolegou ze Slovenska. Po návratu vrátil dodávku, kterou řídil a klíče. Konečně jsme pak v kanceláři podepsali smlouvy, které byly sestaveny tak, abychom se případně nemohli ničeho dovolat.  Pak jsme konečně odletěli (řidič  pro nás přijel pozdě, ale nakonec díky rychlé jízdě, jsme let stihli).

O pár týdnů později začali mí přátelé dostávat výplatu. Já však stále nic. Napsal jsem p. Rewieshovi a ptal se, kde to vázne. Odepsal mi, že mně a kolegovi ze Slovenska, se kterým jsem dělal na poště, strhl každému 250 euro, protože jsme poničili dodávku. Odpověděl jsem, že to není pravda,  a že se to mělo v tom případě řešit na místě po šichtě a ať mi tedy pošle dokumenty týkající se opravy a dokumenty dokazující, že jsme dodávku skutečně poškodili my. Jako další argument jsem uvedl fakt, že nemám řidičský průkaz a navíc jsem nepodepsal  žádný papír, který by upravoval mou spoluzodpovědnost za dopravní prostředek jako spolujezdec. Dostalo se mi strohé odpovědi, že pokud nemám řidičák, uvidí, co se dá dělat.

Po dvou týdnech mlčení jsem volal na českou pobočku WERK&IK, kde mi řekli, že s tím nemohou nic, a že s holandskou pobočkou nemají nic společného. Přesto poslali p. Rewieshovi mail, který mi potom odepsal, že celou kauzu postoupil děvčatům z administrativního oddělení a ať počkám. Na mé další maily neodpovídá dodnes a to je únor 2012.

Desetidenní brigáda, ze které mělo být pár tisíc (domluvený plat byl 5 eur za hodinu, v noci 6), se najednou stala brigáda, kterou jsem nakonec musel ještě splácet, protože abych vůbec mohl do Amsterdamu jet, půjčil jsem si od rodičů.

Závěrem snad mohu jen říct, že krajně nedoporučuji tuto agenturu. Budou s vámi jednat jako s kusem hadru a nejsem rozhodně jediný, kdo nedostal své peníze. Urážky nejsou ojedinělé, nedovoláte se ničeho. Snad vám byl můj příběh přínosný, beru to jako zkušenost a jediné, co mohu udělat, je předat ji dál, aby lidé jako jsou ti z WERK&IK věděli, že takhle jednat nemohou.
(Omlouvám se za kvalitu fotografií, fotil jsem mobilním telefonem.)

Autor textu není členem redakce. Publikovaný text nemusí vyjadřovat názory redakce.