Plavčíkem v USA

Můj příběh začal více než prozaicky. Kdo mě zná, tak ví, že by mne v životě nenapadlo vycestovat do Spojených států. Vždy mě srdce táhlo spíše na východ…Ovšem v březnu roku se se mnou rozešla přítelkyně a při léčbě bolavého srdce v nočním občerstvovacím zařízení se zrodil nápad vyrazit za velkou louži, pročistit si hlavu a postavit se znovu na vlastní nohy.

Work and Travel

V brzkých ranních hodinách jsem pak potkal kamaráda, jehož přítelkyně pracuje v agentuře umožňující vycestování studentů za hranice v rámci programu Work and Travel. Hned druhý den jsem zašel do agentury a upsal se programu Work and Travel USA, abych si to později nemohl rozmyslet.

Po zaplacení poplatku 12 tisíc Kč mne čekalo vyřizování veškeré potřebné dokumentace a zařízení práce. Zaměstnání v USA si mohl každý sehnat sám nebo využít nabídky agentury a vybrat si na Job Fairu v Praze. Rozhodl jsem se pro druhou „bezpečnější“ variantu a vycestoval do stověžatého hlavního města naší krásné země.

Výběr práce na Job Fair

Job Fair probíhal v jednom z nejluxusnějších hotelů a na výběr bylo ze široké nabídky amerických zaměstnavatelů. Většinou se jednalo o práce v zábavních a přírodních parcích. Bohužel zde měli studenti vykonávat pouze podřadné práce, jako uklízení toalet, smažení hamburgerů apod.

Zbývala práce na Aljašce a v Baltimoru. V nejsevernější oblasti Spojených států bych musel 12 až 16 hodin denně kuchat ryby, a proto jsem se rozhodl podepsat smlouvu se společností DRD, která má na starosti 280 bazénů v Baltimoru. 

Učinil jsem rozhodnutí stát se plavčíkem v jednom z nejnebezpečnějších měst v USA (průměr jedna vražda denně). Důležitou roli v mém rozhodnutí hráli Martin a Vlasta pracující pro DRD již šestým rokem.

Při podpisu smlouvy mi slíbili, že budu bydlet s nimi a dalšími Čechy. Zbývalo vyřídit víza, zaplatit letenku a mohl jsem odletět. Nesmím ještě zapomenout na zkoušky na UJEPu, bez těch bych si pracovní prázdniny moc neužil…

Celkově program i s letenkou stál 40 tisíc korun. Odlet jsem si naplánoval na 13. červen, abych mohl slavit narozeniny na dvou odlišných kontinentech. 🙂 Z Prahy jsem odlétal sám, ale už v Londýně jsem potkal kluky z Moravy, kteří podepsali smlouvu se stejnou společností, a do Baltimoru jsme letěli společně.

Ubytování a plat

Na letišti nás vyzvedl Martin s Vlastou a odvezli nás do apartmánu v Towsonu, což jsme uvítali, protože tato oblast zrovna nepatří mezi rizikové. Po seznámení jsme se pustili do oslavy mých narozenin. Během jednoho večera se tak vytvořila celkem příjemná parta lidí. Na apartmánu nás bylo celkem šest, sdíleli jsme společnou kuchyň a toaletu.

Za ubytování si firma strhávala 90 dolarů týdně. Platili 7,25 dolarů na hodinu a po 40 hodinách týdně přesčas za 11,50. Nic extra, ale s tím, že bych si domů přivezl kufr plný peněz jsem ani nepočítal, spíše jsem si chtěl něco ušetřit na cestování a pokrýt náklady, které jsem do programu vložil.

Výcvik plavčíka

První týden jsme museli projít výcvikem lifeguarda. Učili jsme se první pomoc, záchranu tonoucího a další potřebné a užitečné věci, které by měl plavčík umět při záchraně lidského života. Dost mne překvapila ruská část naší třídy. Spousta z nich neuměla, kromě pozdravu, mluvit anglicky a jedna děvočka dokonce ani plavat. Přesto nakonec všichni úspěšně složili zkoušky a nic nám nebránilo začít pracovat.

Měl jsem štěstí, že jsem dostal svůj vlastní bazén, na který jsem denně dojížděl na kole. Mnozí takové štěstí neměli a pracovali každý den někde jinde. To by zas tak strašné nebylo, až na to, že denně vstávali brzy, čekali na odvoz a pak třeba 2 hodiny strávili v autě, než byli konečně vysazeni na bazénu, na kterém zrovna pracovali. Večer se opakovalo to samé, vraceli se pozdě domů a neměli moc volného času. Hodiny strávené v autě proplaceny bohužel nebyly.

Práce na bazénu

Co obnášela práce plavčíka? Pracovalo se 6 dní v týdnu 7-10 hodin. Osobně jsem pracoval první měsíc každý den, abych si vydělal na cestování. Kromě slunění jsem se musel postarat o pořádek na bazénu, tzn. po příjezdu vyluxovat dno, vyčistit kachličky, vykartáčovat stěny, zkrátka bazén se musel blýskat jako vařič z reklamy na Mr. Propera.

Zbytek dne se pouze kontrolovalo pH vody a množství chlóru. V případě vyššího či nižšího množství vody se přidala chemikálie, která dané hodnoty upravila. A pak se už se jen namazat (krémem na opalování samozřejmě, na bazénu se nesmí požívat alkohol), zalehnout na lehátko a dávat pozor, kdyby se někdo topil.

Nová poznání i noví přátelé

Pracoval jsem na bazénu kolejí pro vysokoškoláky. První den jsem si připadal jako v ráji – všechna lehátka byla obsazena studentkami místní univerzity. Až později jsem zjistil, že jsou to rozmazlené holčičky bohatých rodičů, pro které jsem byl pouze Europe trash. Myslel jsem, že to pro mě bude hrozné léto, ale po 14 dnech na bazén přišla parta kluků poslouchající punkovou muziku…moje krevní skupina. Dal jsem se s nimi do řeči a během léta se stali mými skvělými přáteli a ve volných dnech jsme podnikali společné výlety.

Prohlídli jsme si Baltimore, Washington a hlavní město Marylandu – Annapolis. Washington mne nadchl – když pominu Kapitol a Bílý dům, do kterého nám nebyl umožněn přístup – tak se mi nejvíce líbilo seskupení muzeí okolo parku v centru města. Veškerá muzea byla zadarmo, prostě se Amerika chtěla pochlubit svou historií a schopnostmi ukázat světu, co během několika století dokázala nashromáždit. Musel jsem před nimi smeknout, protože se jim to opravdu podařilo.

Nejsilnějším zážitkem pro mne byla návštěva muzea holocaustu, kde jsem strávil 5 hodin. Bohužel jsem měl tu noc noční můry. Washington jsem navštívil celkem třikrát, během jednoho dne nebylo možné všechna muzea projít. 

Letošní léto bydlím u jednoho z loňských přátel a pracuji na jiném bazénu pro střední pracující třídu a lidi v důchodovém věku. Nejraději mám starší babičky – skvěle se s nimi povídá a navíc mi nosí každý den jídlo…prostě babičky. 🙂 Moc jsem si oblíbil letošní bazén, ale o tom třeba někdy jindy.

Konečně cestování

Po dvou a půl měsících práce jsem se konečně doplavčíkoval  k tomu, proč jsem do Spojených států přiletěl – k cestování. Společně s mými třemi spolubydlícími jsme si pronajali auto a vyrazili poznávat zemi neomezených možností. Rozhodli jsme se procestovat severovýchod USA a vyrazili směrem na Philadelphii. Velmi nám pomohl Honzův telefon s GPS.

Mým snem bylo vidět schody, na kterých běhal Sylvester Stallone ve filmu Rocky 2. Ostatním se můj úmysl sice moc nezamlouval, ale nakonec jsme měli spoustu času, prochodili jsme celé město a ke schodům jsme se ke konci dne doplazili. Sebral jsem veškerou zbývající sílu a schody vyběhl. Můj sen byl splněn, mohli jsme pokračovat dál…

New York

Přespali jsme v hostelu za Philadelphií a ráno vyjeli na New York. Bohužel jsem mohl řídit jenom já, protože povolení pro ostatní by vyšlo o 200 dolarů víc. Za pár hodin jsme byli v NY, myslel jsem, že si mohu konečně odpočinout v zamluveném hostelu, ale místo toho jsme strávili přibližně 6 hodin v zácpě. Jednou rukou jsem troubil, druhou vystrkoval prostředníček z okna, nezapomenutelný zážitek.

Ještě večer jsme se vydali do centra. Během 4 dní jsme prošli celý NY. Zaplatili jsme si okružní jízdu s tím, že můžete vystoupit na kterékoliv zastávce, a poté znovu nastoupit do jiného autobusu. NY mi moc k srdci nepřirostl, mám raději poklidnější místa (proto také nebydlím v Praze 🙂 ).

Boston, Niagara a Pittsburgh

Usoudili jsme, že nejzábavnější bude cestovat podél oceánu, a tak další zastávkou měl být Boston. Dvakrát jsme se vyspali u pláže pod stanem, než jsme stanuli na Bostonském pobřeží. Bohužel nám radost z prohlídky města pokazilo počasí, neustále pršelo. A tak jsme nakopli koně a odjeli směrem na Niagarské vodopády. Cestou jsem se chtěl podívat do basketbalové síně slávy, ale bohužel jsme se o 5 minut zpozdili (holky byly nakupovat…).

Následující den jsme dojeli na místo určení – Niagarské vodopády. Byl jsem trochu zklamaný, očekával jsem ryzí přírodu… Ale kanadská strana byla poseta hotely, kasiny, ruskými koly a všemožnými atrakcemi…no jo no, komerce. Zaplatili jsme si loď a svezli se pod vodopád, byl to osvěžující zážitek. 

Poslední štací v našem putování po severovýchodě USA byl Pittsburgh. V tomto průmyslovém městě toho sice není moc k vidění, ale mně lákalo navštívit stánek mých oblíbených tučňáků (ne, že bych nebyl vášnivým milovníkem těchto opeřenců, ale pro neznalé – jedná se o hokejový tým Pittsburgh Penguins).
Unavení a vyčerpaní z cestování jsme následujícího dne dorazili do zpět Baltimoru, udělali závěrečnou party s americkými kamarády a odletěli domů.

Největší plus nízkého dolaru?

Celkově mi léto v USA pokrylo všechny náklady do něj vložené, včetně cestování a nákupů. Utrácel jsem hlavně za oblečení, které tu bylo několikanásobně levnější a menší elektroniku. Letos jsem se na rozdíl od ostatních rozhodl přijet znovu. Dolar sice není to, co býval, ale musíme se na to dívat z té lepší stránky – pivo v baru už nestojí 45 korun jako loni, ale pouze 30. A to je myslím, pro Čechy, největší pozitivum klesající tendence amerického dolaru.

Článek byl publikován s laskavým svolením www.kalimera.cz.
Informujte se o možnosti vrácení daní při práci v zahraničí.

 

Potřebujete kvalitní překlad? Vybírejte z naší nabídky: překlad do angličtiny, překlady do ruštiny, překlad do němčiny a překlady ceník.