Latina: jazyk církve a vědy

Asi nikdo dnes nepochybuje o tom, že hlavním dorozumívacím jazykem ve světě je angličtina. V období starověku a středověku tuto úlohu alespoň na území Evropy do značné míry plnila latina. Dnes je už řazena k mrtvým jazykům, ale například ve Vatikánu má stále postavení úřední řeči. Latina spolu s řečtinou také tvoří základ vědecké terminologie.

Latina v době Římské říše

Latina patří do italické podskupiny indoevropských jazyků. Vznikla v okolí Říma někdy kolem 7. stol. př. n. l. a postupně se rozšířila po celém římském impériu, které v dobách svého největšího územního rozmachu zahrnovalo velkou část Evropy, severní Afriky i jihozápadní Asie. Latina se velmi brzy po svém vzniku stala jazykem velmi vyspělé literatury, která má ještě dnes svůj nepřehlédnutelný kulturní vliv. Latinské písmo navíc převzala většina evropských (i mnoho mimoevropských) jazyků.

Slovník, gramatika a pravopis latiny se ustálily až v prvních dvou stoletích před počátkem našeho letopočtu. Někteří učenci se snažili latinu oprostit od archaických tvarů, které přežívaly především v oblasti náboženské a právní, ale také chtěli omezit vliv cizích jazyků na latinu. Mnoho příslušníků římské vládnoucí vrstvy a vzdělanců například velmi dobře ovládalo řečtinu. Řecká literatura často v latinském písemnictví sloužila za vzor a byla napodobována.

Během času se varianty latiny v jednotlivých oblastech Římské říše začaly odlišovat. Rozdíly ve formě užívaného jazyka se též stále více prohlubovaly u jednotlivých společenských vrstev. Změny v latině měli v prvních stoletích našeho letopočtu na svědomí také křesťanští autoři. Jejich latinská díla byla přirozeně ovlivněna biblickou frazeologií, kterou modelovala hebrejština a řečtina. Poté, co se Římská říše rozdělila na východní a západní část, se v té východní stále více prosazovala řečtina. Latina však i zde byla ještě relativně dlouhou dobu úředním jazykem.

Vznik románských jazyků

Když v 5. století zanikla Západořímská říše, její obrovské území se rozpadlo na několik menších států, ve kterých vládly germánské kmeny. Hovorová latina se stále více zjednodušovala a upadala. Především v jižní a jihozápadní Evropě postupně vznikají z latiny samostatné románské jazyky, jakými jsou především italština, španělština, portugalština a francouzština. Později se také v bývalé římské jihovýchodní provincii Dacia objevuje rumunština.

Latina se též spolu s křesťanstvím rozšířila do Irska a zdejší mniši měli na počátku středověku velký význam pro uchování latinského písemnictví do budoucnosti. Od Irů se latinu učili také Angličané, takže i angličtina byla latinou ovlivněna více, než by se na první poslech mohlo zdát.

Středověká a renesanční latina

V 9. století se ve velké části jižní, západní i střední Evropy rozprostírala Francká říše. Její asi nejvýznamnější panovník Karel Veliký se cítil být nástupcem římských císařů a jedním z jeho cílů bylo obnovit latinu jako univerzální jazyk. Sezval proto na svůj dvůr přední latinské učence z celé Evropy, kteří provedli tzv. karolinskou reformu latiny. Tato změna ještě více posílila rozdíl mezi psanou a hovorovou latinou, ze které pak na franckém území vzniká především francouzština.

Celý středověk je latina užívána především v univerzitním a církevním prostředí. Je jazykem vzdělanců a jsou v ní také vydávány četné oficiální (nejen církevní) dokumenty. Nová etapa nastává pro latinu v době renesance a humanismu. Tehdejší učenci odmítali středověkou latinu jako zkaženou a chtěli se co nejvíce přiblížit klasické latině antického Říma, což se jim v próze i poezii do značné míry dařilo. Během renesance vzniká také základ dnešní podoby italštiny, která byla původně toskánským nářečím lidové latiny.

Současné využití latiny

Na počátku novověku ještě vznikají tehdejší vědecká díla téměř výhradně v latině. Postupem času se však i v oblasti vědy a vzdělání stále více prosazují evropské národní jazyky. V současné době se s latinou můžeme setkat především v lékařském názvosloví (anatomie), v biologii (názvy rostlinných a živočišných druhů) a samozřejmě také v oblasti práva. Rovněž na univerzitách a vysokých školách všeobecně se latina stále používá při některých slavnostních příležitostech, jako je třeba závěrečná promoce absolventů školy. V latině je i text známé studentské hymny Gaudeamus igitur („Radujme se tedy“).

Církevní latina

Samostatnou kapitolu tvoří užívání latiny římskokatolickou církví. Hlavní sídlo tohoto největšího křesťanského společenství se už téměř dva tisíce let nachází v Římě. Nelze se tedy divit tomu, že latinu přijalo za svůj jazyk. Až do roku 1963, kdy toto pravidlo bylo zrušeno, užívala římskokatolická církev na celém světě při svých obřadech výhradně latinu. Od té doby se většina mší slouží v národních jazycích, nicméně i dnes je stále možné latinu v kostele zaslechnout.

Jak již bylo napsáno v úvodu, latina je též úředním jazykem ve Vatikánu. V tomto nejmenším státě světa, ležícím uprostřed Říma, sídlí papež, který je nejen hlavou římskokatolické církve, ale zároveň i římským biskupem. V latině jsou vydávána téměř všechna papežova důležitá poselství a rozhodnutí (především tzv. encykliky). Vatikán má asi tisíc stálých obyvatel. Většinou jde o kněze, mnichy, biskupy a různé další církevní hodnostáře a úředníky, kteří kromě latiny v běžné konverzaci užívají také italštinu.

Gramatika a výslovnost latiny

Názvy mnoha latinských gramatických kategorií získaly univerzální platnost. Podstatná jména (substantiva) se v latině dělí do pěti skupin podle způsobů skloňování (deklinace). O zařazení substantiva do příslušné deklinace rozhoduje jeho koncovka v druhém pádu jednotného čísla.

Slovesa (verba) se časují ve čtyřech konjugacích. O zařazení do příslušné konjugace rozhoduje koncovka infinitivu daného slovesa. Pádů má latina celkem šest (nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, vokativ a ablativ).

Výslovnost latiny v jednotlivých historických obdobích vlastně neznáme a mezi jazykovědci je stále předmětem sporů. Pokud jde o současný stav, tak samohlásky se vyslovují stejně jako v češtině, jen písmeno i se čte před samohláskou jako j. Dvojhlásky ae nebo oe se vyslovují jako é. Také většinu souhlásek čteme stejně jako v češtině. Pouze c se často vyslovuje jako k, souhláska s někdy jako z a souhláska t v určitých případech jako c. Slabiky di, ti, ni se vyslovují tvrdě.

Latinská přísloví a fráze

Na závěr si uveďme významy několika často užívaných latinských frází – tzv. živých latinských slov

  • Alma mater („matka živitelka“, označení domovské školy)
  • Bona fide („v dobré víře“)
  • Carpe diem („Užij dne“)
  • Cogito ergo sum („Myslím, tedy jsem“)
  • Curriculum vitae („běh života“, životopis)
  • Ecce homo („Ejhle, člověk“)
  • Fiat lux („Budiž světlo“)
  • Genius loci („duch místa“)
  • Homo homini lupus („Člověk člověku vlkem“)
  • In memoriam („na památku“)
  • In vino veritas („Ve víně je pravda“)
  • Memento mori („Pamatuj na smrt“)
  • Modus vivendi („způsob života“, příměří mezi protivníky)
  • Nomen est omen („Jméno je osud“)
  • Nota bene („Dobře si poznamenej“)
  • Ora et labora („Modli se a pracuj“)
  • Pater noster („Otče náš“, modlitba)
  • Post scriptum (P.S.) („po napsání“, dodatek k dopisu)
  • Quo vadis, Domine? („Kam kráčíš, Pane?“)
  • Res publica („věc veřejná“, republika, stát)
  • Sui generis („svého druhu, rodu“)
  • Tabula rasa („čistá tabule“, čistý, nepopsaný, neposkvrněný)
  • Terra incognita („země neznámá“)
  • Urbi et orbi („Městu a světu“, papežské požehnání)
  • Vade mecum („pojď se mnou“, průvodce)
  • Veni, vidi, vici („Přišel jsem, viděl a zvítězil“)
  • Vox populi vox dei („Hlas lidu, hlas boží“).

Další informace

Lingua latina
Latina zdarma
Latin sayings
Latin proverbs
Latin Proverb & Quotes