Kvalita v překladech a ISO 17100

V lednu jsem si dal ÚKOL. Když se teď při jeho plnění podívám z okna, je sice jaro, ale ÚKOL není o nic méně aktuální, než byl v lednu. Tehdy byl venku sníh a já jsem po dvou dnech vyprovodil z našich kanceláří auditory z TÜV NORD, kteří nad litry kávy a čaje (vše v dobrém pánové, těšíme se na příště) procházeli to, jak v Channel Crossings vlastně fungujeme a jestli si zasloužíme, aby nám vystavili onen modrobílý diplom se zkratkou „ISO“. Nebylo to zdaleka poprvé, co u nás audit probíhal, ale tentokrát to bylo o to náročnější, že jsme usilovali i o získání zbrusu nové certifikace překladatelských služeb ISO 17100. Když jsem pány vyprovodil, s ulehčením jsem dosedl a dal si taky kafe. Moje ulehčení trvalo asi pět minut, než přišla jedna z kolegyň a ptá se: „Hele, Vítku, k čemu je to vlastně dobré to ISO?“

Káva zhořkla, ulehčení se vytratilo a brouk se v hlavě usídlil. Něco jsem vykoktal ve smyslu „proces, audit, kvalita“ a silou své autority kolegyni odpálkoval s tím, že „to je prostě důležitý“, jenže brouk už tam je… A bylo mi jasné, že člověku, který se v prostředí certifikací a auditů nepohybuje, tohle těžko bude stačit jako vysvětlení i příště.

AUDIT, CERTIFIKACE, NORMA, PROCES, SMĚRNICE a překladatelské ISO 17100

Ten skutečný lednový úkol totiž byl vysvětlit všechno kolem ISO 17100 bez použití oněch přeškrtnutých slov v mezititulku (zatím se to daří, v případě nouze budu používat zkratku PSvM: přeškrtnutá slova v mezititulku). Každý, kdo se připravuje na ISO, se utěšuje myšlenkou, že už to u nich v zásadě funguje dobře a není se čeho bát. Měli jsme to dost podobně, ale vedlo mě to spíše k otázce, jestli tady nešaškujeme jenom kvůli kusu papíru. K papíru se ale ještě vrátím.

Překladatelské ISO 17100 se od předcházející verze 15038 o něco liší, a to ve třech ohledech. Za prvé je pro řádný překlad nutné, aby text zároveň viděl korektor a byla provedena plná bilingvní korektura. Dále je od překladatelů vyžadována nejen kvalifikace získaná studiem, ale také kompetence získaná především zkušeností. A za třetí, projektový manažer, u nás koordinátor překladu, musí být též dostatečně kompetentní, aby s překladatelským projektem mohl nakládat. Když jsme si díky kolegům z TÜV Nord ověřili, že i takovéto překlady umíme zvládnout, začali jsme bojovat s tím, jak to „prodat našim klientům“. Dotkne se jich to nějak? Znamená to, že všechny naše překlady jsou teď už kvalitní? Nebo jen ty podle ISO? A co když se přes to všechno vyskytne chyba?

Kvalita v překladech – fata morgána, samozřejmost nebo …

Za těch mnoho let v překladatelském byznysu jsme už dostali množství různých reklamací na kvalitu překladu. Od skutečně vážných („chybí tady půl strany textu“ – ano, opravdu chybělo), přes sporné („kolega, co umí německy, vždycky používá tohle slovo a ne to přeložené“ – no jo, synonyma) až po vyloženě úsměvné („kdyby to tak pan překladatel mohl přeložit více, no víte jako… vtipněji“ – ale původní text byl suchý jak Martini). I podle těchto více, či méně anekdotických vyjádření je možné vidět, že kvalita v překladech znamená hodně různých věcí.

První příklad ukazuje, že překlad musí být technicky dobrý a kompletní. Přeložené musí být všechno, co klient přeložit chce, a naopak ne to, co nechce, případně si musíme dát pozor, co zachovat, co přeložit a co lokalizovat. Druhý příklad říká, že kvalitní překlad se musí odehrávat vždy ve spolupráci s klientem. Pokud ten používá určitou sadu výrazů, tak ji překladatel musí také mít k dispozici a držet se jí. Poslední příklad je ale komplikovanější. Překlad má být tak zvaně fit-for-purpose, tedy má být vhodný pro svůj účel, což ale předpokládá, že účel původního textu a účel překladu jsou stejné. V mém třetím příkladu tomu tak nebylo, a proto se také jednalo o nejkomplikovanější problém.

Čímž se dostáváme do oblasti toho, co vlastně znamená kvalitní překlad. Je to ten, s nímž je klient spokojený, protože odpovídá tomu, co potřeboval, i když se v něm vlastně vyskytne nějaký překlep, třeba neviditelné zdvojené mezery, jednoduše opravitelné i hloupým spellcheckem ve Wordu? Dá se však kvalita spokojeností měřit? Klientským dotazníkem? Nulovým počtem reklamací?

Nebo je známkou kvality překladu to, že je technicky perfektní, tagy a odkazy jsou přesně na svých místech, naformátování je navlas stejné, jako na originále a v cílovém textu se vyskytuje stejný počet číselných údajů jako ve zdrojovém? Technické parametry jsou pěkně měřitelné, ale opravdu to zaručí dobrý překlad?

Malá odbočka ke kvalitě strojových překladů: Kvalita strojového překladu se také měří. Paradoxní ovšem je, že jednou z metrik, jak ji zjistit, je srovnání s lidským překladem. Ano, s tím, na jehož kvalitu žádné příliš spolehlivé měřítko nemáme. Komické.

Zpátky k ISO. Nebo ne?

Úspěch lednové návštěvy kolegů z TÜV Nord neznamená, že bychom měli potvrzení na to, že naše překlady jsou kvalitní. ISO se věnuje „aspektům procesu překládání, které mají vliv na kvalitu překladatelských služeb“ (viz Česká technická norma – Překladatelské služby – ČSN EN ISO 17100, str. 7), ale nikoli kvalitě překladů samotných. I to je jeden z důvodů, proč je v překladatelském prostředí norma přijímána poněkud s rezervou (viz například blog lokalizační společnosti Moravia http://info.moravia.com/blog/bid/353203/ISO-17100-10-Questions-about-the-New-Translation-Services-Standard-Answered nebo článek jednoho z odborníků na technologii překladu a překladatelské technologie Luigi Muziiho http://www.s-quid.it/en/off/). Výhrady se ale často zaměřují právě na to, že norma, certifikace a ostatní PSvM (viz výše) neřeší kvalitu jednotlivého textu.

Nicméně když bychom si měli projít základní záruky kvality u překladů obecně, dostaneme se k pár bodům, jejichž dodržováním možná nemůžeme zaručit, že překlad bude kvalitní, ale podstatně zvýšíme pravděpodobnost, že to dopadne velmi dobře.

  1. Komunikace v trojúhelníku klient-agentura-překladatel: jestliže má být překlad tak zvaně fit-for-purpose, musí být tento „purpose“ jak agentuře, tak překladateli znám. Čím více (strukturovaných a relevantních) informací poteče od zadavatele k překladateli, tím vyšší je pravděpodobnost dobrého překladu. Stejně tak musí jít informace k zadavateli, většinou ve formě dotazů.
  2. Práce s překladateli na straně agentury – tak zvaný resource management, který se často netýká pouze překladatelů, ale také dalších subdodavatelů, jako jsou jiné překladatelské agentury nebo grafici. Čím více informací máme o překladatelích, o jejich zkušenostech, zaměření a odbornosti, tím lépe se s nimi bude pracovat.
  3. Dobrý překladatel, pozorný korektor, spolehlivý koordinátor. Tohle se zdá být samozřejmé, ale nezmínit to by byla chyba. Překladatel musí být perfektní v obou jazycích. Korektor musí mít smysl pro detail a zkušenosti v tom, kde se chyby často dělají. Koordinátor, resp. projekt manažer to už potom jenom celé završí a nakonec se ujistí, že někde nechybí třeba „půl strany textu“.
  4. Posledním bodem je pravidelná zpětná vazba od zadavatele překladu, kdy se musíme vyptat do podrobností na všechny možné aspekty týkající se projektu. Hodně našich klientů pracuje ještě pro další klienty, a tak se případný problém s naší prací ztratí někde v řetězci subdodávek. To se nesmí stávat.

Takže dodržování těchto čtyř bodů (původně jsem chtěl mít nějaké sedmero nebo desatero, ale třeba doplním v dalším pokračování) mi zajistí kvalitní překlad? Jistě jenom rétorická otázka, na kterou už nyní víme, že odpověď je: NE. Stejně tak dobrý překlad nezajistí vyvěšení zarámovaného papírového certifikátu ISO někde na chodbě, ale víte co: Je vždy lepší se na certifikát přece jen podívat a držet se všech čtyř bodů než na ně kašlat.

 

Autor: Vítězslav Bican
Vítězslav Bican absolvoval Masarykovu univerzitu v oborech filosofie a politologie a Vysokou školu ekonomickou v oboru podniková ekonomika a management. V roce 2014 ukončil doktorské studium na katedře mikroekonomie VŠE pro obor Ekonomické teorie.

Od roku 2007 působí na pozici výkonného ředitele jazykové agentury Channel Crossings, v říjnu roku 2012 byl na pravidelném zasedání Asociace jazykových škol a agentur ČR zvolen jejím prezidentem. Jedním z jeho cílů bylo vytvořit jednotnou asociaci jazykových škol, což se podařilo v lednu 2015. Od té doby je také předsedou této jednotné Asociace jazykových škol.