Cestování po Rumunsku – 5. díl cestopisu

Počasí na horách nás pěkně vypeklo, tak jsme se rozhodli vrátit se zpět do civilizace. Sestup byl neodkladný, urychlený a hlavně hrdinský. Později večer po útrpné cestě dorážíme k nám známé chatě níže v údolí. Přečkali noc a ráno vyrazili k zaparkovanému autu, které i po několika dnech zůstalo tak, jak mělo. A protože k nám byla historie nakloněna, mohli jsme prostě sednout do auta a odjet. Využili jsme toho a nastavili kurs na náš příští cíl, Hunedoaru.

Kde a jak vhodně složit hlavu

Na zdejším hlavním náměstí jsme vybrali naši první hotovost a takto vybaveni jsme začali hledat nějaký hotel/penzion mimo centrum. Asi na třetí pokus jsme takový našli – požadavky jsme neměli náročné. Místo, kde mají wifi, dá se tam bydlet, mají tam restauraci, sprchu a nemají tam žádné schody (v tomto pořadí priorit). Poslední požadavek sice splněn nebyl, zato prvnímu bylo učiněno více než zadost, takže jsme dále nehledali a ubytovali se tu. 

V ceně s kontinentální snídaní!

Vybrali jsme si kvalitní podnik, byla v ceně ubytování i kontinentální snídaně, kterou jsme si objednali na půl devátou. Dostali jsme snídani čítající vaječnou omeletu, ošatku chleba, talířek margarinu a mističku čehosi, co by někdo bez chuťových buněk mohl nazvat višňovou marmeládou, pokud by tato ovšem nebyla v pokročilém stadiu kvašení. K tomu jsme dostali každý hrnek horké vody s citronem. Chvíli jsme čekali, zda nám donesou i čajové sáčky, ale když se obsluhující Dědeček posadil k počítači a začal kouřit, šel jsem mu raději vysvětlit naši situaci.

Skoro vypadalo, že ji pochopil (pozn. překl. naznačit posunkem horkou vodu s citronem, ve které chybí čaj, byl jeden z nejnáročnějších pantomimických kusů které jsem kdy sehrál, a do poslední chvíle jsem byl na něj patřičně hrdý). Sebevědomí mi kleslo ve chvíli, kdy Dědeček místo s čajem přišel s Matkou, které jsem musel vše vysvětlit ještě jednou; tentokrát jsem si zbaběle vypomohl i nějakým tím slovem. Matka se po celou dobu tvářila poměrně nedůvěřivě a nakonec se zeptala, jestli může čaj ochutnat. Když se tak stalo, málem upustila hrnek a se zvoláním “oh my god” odběhla do kuchyně, odkud se po pěti minutách vyřítil (úctyhodnou rychlostí lenochoda v želatině) Dědeček, který nám hrnky odnesl. Po dalších pěti minutách donesl nápoje stejné barvy jako předtím, tentokrát už jejich chuť obsahovala po bližším zkoumání známky chuti krátce louhovaného slabého mátového čaje.

Hurá na Hunedoara Tour

První zastávkou byl zámek Corvin, který byl postaven (resp. vytesán do skály) tureckými zajatci někdy kolem 14. století, tedy v gotickém slohu (na čemž jsme se s Petrem vzácně shodli). V 15. stol. se sem pak nastěhoval Iancu de Hunedoara, z dějepisu známý spíše jako Jan Hunyadi a po něm hrad převzal jeho syn, z dějepisu ještě známější Matyáš Korvín (vlastním jménem Hunyadi Mátyás), podle kterého se hrad jmenuje a který dobýval Čechy za vlády Jiřího z Poděbrad (se kterým se nakonec raději dohodl, než aby ho porazil).

Tolik mé chabé znalosti z dějepisu a toho, co jsem vyčetl a zapamatoval si z naučných tabulí – historičtí fajnšmekři nechť si další informace najdou v jiných pramenech.

Interaktivní průvodce

Prohlídka byla v individuálním duchu, na hrad se pouštělo bez průvodce (kterého bylo možné si za 30 RON přiobjednat). Naštěstí byl hrad na individuální prohlídku připraven a v každé zajímavé místnosti byla trojjazyčná informační cedule (pozn. překl. trojjazyčné cedule bývají většinou napsány v hebrejštině, řečtině a latině a obvykle hlásají něco jako “Ježíš nazaretský, židovský král”… Zdejší cedule byly psány rumunsky, anglicky a maďarsky a byly mnohem sdělnější), které obsahovaly přibližně to, co by za normálních okolností vykládal průvodce (když kolem procházela skupinka s anglicky mluvícím průvodcem, zjistil jsem, že je tomu tak. Pouze průvodce pak odpovídal na všetečné otázky, což cedule nedělala).

V trůnním/ poradním/ jídelním/ chlastacím sále (pozn. hist. v gotice to měli všechno dohromady a aktuální účel místnosti byl vyjádřen způsobem rozestavění a typem nábytku. V posledním případě pak byl doplněn transparentem s nápisem “DNESKA SE CHLASTÁ” umístěným příhodně nad barem) hrál borec na metalofon renezanční/ gotické/ poradní/ chlastací písně.

Snadná cesta do kláštera

Na výlet jsme se dobře připravili (což spočívalo zejména v tom, že jsme se na hotelu zeptali, zda je v okolí kromě zámku ještě něco zajímavého), byl naším dalším cílem klášter Prislop. Dozvěděli jsme se, že je to po hradu druhé nejzajímavější místo široko daleko, a že pokud ho neuvidíme, budeme toho litovat tak dlouho, dokud nám to po letech nedá, vrátíme se sem a prohlédneme si ho.

Klášter byl vzdálený asi 30km po hodně špatné cestě a 5 kilometrů po hóóóódně špatné cestě. Navíc mi cestou přestal fungovat kompresor klimatizace, takže v autě začínalo být povážlivě vedro. S touto událostí jsme nepočítali a protože kontrolka klimatizace stale svítila, přikládali jsme to tomu, že je venku takové vedro, že klima nestíhá, ani jsme nezkusili otevřít okno a statečně jsme se potili ve čtyřicetistupňovém horku. Na místě parkovala všude kolem po polích, cestách, potocích a po jiných tocích auta. Do kláštera proudil konstantní proud lidí s kanystry, PET lahvemi a vůbec nádobami rozličných materiálů, tvarů a objemů. Ani to nám nestačilo jako varování, zaparkovali jsme do volného místa v potoce a vyrazili do kláštera.

Davy poutníků a spousta svíček

Po vystoupení z auta nás příjemně ovanulo venkovních 25°C. U brány stál securiťák a rozdával lněné sukně všem, kteří měli kalhoty nad kolena. Helča dostala sukni. Šli jsme cestou vzhůru, kam mířila většina lidí. Za chvíli jsme procházeli kolem plechových beden, ve kterých hořelo a z dálky to vypadalo, jako když tam někdo griluje prase. Počet lidí, který byl kolem seskupen, tomu zcela odpovídal. Když jsme přišli blíž, ukázalo se, že v bednách hoří hromada svíček a seskupená spousta lidí má v rukou kanystry a čeká na chvíli, kdy se na ně dostane řada, aby si mohli nabrat vodu z trubky, ze které ta voda tekla. Začali jsme litovat, že jsme si s sebou nevzali žádnou nádobu; voda vypadala studeně a po tom pařáku v autě by přišla vhod.

Pokračovali jsme dál do kopce, kam proudili všichni, kteří už si vodu nabrali. Cesta vedla kolem asi čtyřicetihrobého hřbitova (obdoba sousloví tisícihlavý dav), na jehož křížích v přední řadě byla švabachem (či švabachu podobným písmem) vyryta ženská řádová jména. Na hrobech byla bohatá květinová výzdoba, ale jinak o ně nikdo z poutníků nejevil příliš zájem. Hlavní nápor pak byl na nejvýše položený hrob, kde se opět stála fronta. Taktně jsme ji obešli, tváříce se jako uspokojení poutníci, kteří už políbili svíčku a zapálili kříž, vykličkovali jsme ze hřbitova a pokračovali do kopce v zástupu poutníků.

Poslední kapkou v pomyslném poháru zvědavosti pak byla malá jeskyně, do které vedla lesní cesta, po které se belhaly babičky o berlích a rachotili vozíčkáři, kterým vlivem nerovností postupně upadávala kolečka od vozíků. Po vystátí asi pětiminutové fronty (byla by delší, ale cestou se nám podařilo předběhnout většinu babiček a předjet většinu vozíčkářů) jsme vešli do jeskyně, kde pro změnu (místní folklor) hořely svíčky a na stěně visely dva obrazy, které babičky s holí a vozíčkáři (toho času už bez jediného kolečka) políbili, pokřižovali se a spokojeně odešli (vozíčkáři bez koleček s rachotem odburáceli). My jsme se pouze decentně pokřižovali a koukali jsme vypadnout. Nejvyšší možnou rychlostí jsme se dostali zpět k obléhanému prameni, pro jistotu jsme ještě nakoukli do pravoslavného kostelíka, abychom se přesvědčili, že je to obyčejný pravoslavný kostelík, vyparkovali z potoka a odjeli jsme.

Dá se v tom jezeře koupat?

Další zastávkou na naší poznávací cestě bylo místní jezero. Měli jsme vše dobře naplánované (což opět spočívalo v tom, že jsme se zeptali Matky, jestli se v tom jezeře, co je cestou na Prislop, dá koupat. Matka, jsa sama neplavcem, nám sdělila, že ona sama se v jezeře nekoupe, protože je tam na ni moc hluboko, ale že zná lidi, co znají lidi, kteří už někdy viděli, jak se tam někdo koupal), vzali jsme si s sebou plavky.

V jezeře se na první pohled nikdo nekoupal a my jsme asi natřikrát sjížděli ze silnice, hledajíce nějaký snadný přístup k vodě. Když jsme ho našli, došli jsme do místa hustě osídleného tábořícími Rumuny, z nichž většina měla nahozené pruty. Zaplavali jsme si asi do půlky jezera – čísi návrh na přeplavání celé šířky byl po zralé úvaze zamítnut s tím, že jsme přece jen letos ještě nikdo neplavali – a pak jsme u břehu pořádali závody ve stoje o rukou, kotrmelcích, hvězdách, potápění, a jiných vodních machrovinkách, které nás zrovna napadly. Cestou zpět jsme naštěstí nezapomněli vybrat hotovost, v hotelu jsme zaplatili útratu, osprchovali jsme ze sebe bahno ze
břehu a vyrazili na piknik.

Posezení pod světlem kostela

Na piknik jsme si s sebou vzali deku z auta, dvě lahve vína, nože, dvě lahve limonády, občanky, housky, stativ, paštiku, fotoaparát a máslo, které Helča koupila cestou k vodě. Vlivem značného horka, kterému bylo máslo vystaveno v autě po celou dobu našeho pobytu u vody, ztratilo svoji bývalou kvádrovitou formu a nabralo tvar, který se neodvažuji zde popsat, protože není jistota, že někdo nebude tento text číst před 22. hodinou.

Jako nejlepší místo na piknik jsme zvolili pole za hřbitovem u pravoslavného kostelíka z minulého dne jednak pro svoji ideální vzdálenost od civilizace a pro fakt, že kostel byl v noci nasvícen, což nám zaručovalo (jak jsme si mysleli) dostatek světla po celý piknik. Našli jsme krásné místo na mezi za silnicí mezi hřbitovem a polem, od které nás odděloval ještě pás vysokého travnatého porostu; takže i kdyby někdo po silnici jel, nevšiml by si nás. Piknik se nám vydařil a kolem druhé hodiny ranní jsme se sebrali a odešli spát na hotel.

Tímto pro dnešek skončíme. Dál budeme pokračovat příště. Pro ty, které by mé povídání zajímalo dříve nabízím svůj blog – http://ssamius.blogspot.cz