Ráno nikdo nehlásil, že je ráno a venku lilo jako z konve (pozn. aut. nerad používám toto klišé, zajisté bych mohl vymyslet nějaké mnohem lepší, originálnější a skvělejší slovní spojení…). Díky tomu jsme se někdy kolem půl desáté pouze otočili na druhý bok a po očku pokukovali z okna, jestli nepřestalo pršet.
Kouzlo polarizace a malá bestie
Nakonec jsme vyrazili. Při pauze dáváme chleba se salámem a ve volném čase učíme Helenku pracovat s polarizačním filtrem na foťáku. Helenka po deseti minutách naší snahy dosti neupřímně prohlásila, že tak diametrální rozdíl v kontrastu oblohy ještě nikdy neviděla. Její chvalozpěv na polarizaci pak ukončil pes.
Původně jsme nabyli dojmu, že se jedná pouze o předvoj nějakého bači, stáda, smečky psů, nebo náhodného kolemjdoucího, ale po pěti minutách kdy nikdo nepřicházel jsme došli k závěru, že se pravděpodobně jedná o divokou, nikým nekontrolovanou zrůdnou bestii, která pobíhá po horách a žere lidem svačiny.
Helenka schovala salám do batohu. Poté, co zapnula poslední přezku, vynořili se zpoza kopce lidé, kteří nám sice potvrdili, že pes není jejich (a tedy že původní teorie s bestií byla správná), ale že rozhodně není nekontrolovaný, protože jde celý den naprosto kontrolovaně s nimi. Když pak přihodili ještě prohlášení, že jim od rána ještě nesežral ani jednu svačinu, vytahujeme ukrytý salám a pokračujeme v započatém obědě.
Ledová výzva
Po obědě pokračujeme dál. Po dvaceti minutách potkáváme jezero a Helenka vyhlašuje challenge, kdo jezero přeplave. Nabízím se coby jeden z účastníků pod podmínkou, že se zúčastní i vyzyvatel. Vyzyvatel prohlásila, že si v jezeře tak možná umyje nohy, ale celá tam nevleze ani kdyby se na břehu stále ještě potuloval ten pes.
Proto jsem rozpoutal druhou challenge v souladu s Helenčiným plánem na mytí nohou – kdo se v jezeře dostane dál od břehu (přičemž není podmínkou, že soutěžící musí zůstat od pasu nahoru suchý). Vybaven sandály a vyhrnutými nohavicemi na už tak dost krátkých kraťasech, měl jsem vítězství v kapse. Až do doby, než se ukázalo, že dno jezera je bahnité a tím pádem nejisté hloubky pro každý další krok. Mého zaváhání využil Peťan, který se mezitím zhmotnil vedle mě přesto, že nemaje sandálů, nebyl zdaleka favoritem závodu. Jezero nebylo z nejteplejších (dokonce bych neváhal zařadit ho do pětadvacítky nejstudenějších jezer, kde jsem kdy smočil nohu), vyhlásili jsme kontumaci a vydali jsme se nepříliš dlouhou cestou ke břehu.
Malé české území
Vydali jsme se k vrcholu nedalekého kopce. Protože jsme už dlouho neobsadili žádné území (naposledy v chatě předchozí den), rozhodli jsme se chovat se státotvorně a nějaké obsadit. Ve chvíli, kdy jsme v sedle vyvěsili státní vlajku, začali se kolem ní shlukovat čeští občané. Prozatím sice pouze dva, ale co se dalo čekat od území 2×2 metry. Po chvíli jsme uznali, že na tak malé území je nás příliš mnoho a rozhodli jsme se odsud co nejrychleji zdekovat; stejný nápad pak měli i oba novopečení občané.
Vítr, vítr a jen vítr!
Sešli jsme asi 200m k jezeru Lacul Bucureii (jezero nemělo příliš nápaditý název – Bucura byla hora přímo nad jezerem), kde byl legální kemp a (nevím, do jaké míry legální) stanoviště horské služby. Nahoře v sedle Pasul Bucurei foukal docela solidní vítr. Stejný vítr foukal i při sestupu a dole v kempu by i člověk s minimálním meteorologickým vzděláním označil povětrnostní podmínky za silnější vichřici, nebo slabší orkán.
Kemp byl rozdělen na (malé) desítky půlkruhových kamenných zídek, které sloužily jako základny pro stany, nebo přesněji větrolamy (jak kdo chce). Dávní stavitelé těchto zdí pravděpodobně měli s větrem podobné zkušenosti a velmi dobře věděli, proč to dělají. Za silného větru jsme postavili stan, který jsme z východní strany (odkud vítr vane) zajistili dostatečně silným lanem, které nám mělo zaručit poměrně klidnou noc.
Transylvánská ukolébavka a neklidná noc
Petr zůstal věrný tradici hororů na dobrou noc a povyprávěl horor o Drakulovi (byli jsme v Transylvánii, téma bylo na místě), za kterým přijela švýcarská čarodějnice, která mu darem přivezla hodinky. Ty vybírala společně s dalšími třemi čarodějnicemi (a každá z nich pozorovala za výlohou nějaké jiné), ale dá mu je pouze tehdy, pokud Helča plynule a bez chyby řekne "Which witch watch which watch Swatch" (pozn. překl. "Která čarodějnice pozoruje které hodinky Swatch"). Protože se to Helence nepodařilo, Drákula nedostal nic a nezbylo mu, než si koupit komixový obleček a nadále se v historii vyskytovat jako Batman.
Pozitivní zakončení dne?
Příběhů na podobná témata proběhlo ještě několik. Foukal takový vítr, že každou půlhodinu musel někdo vyjít ven a stan kompletně překolíkovat. Kolem třetí ráno to začalo být otravné a kolem páté hodiny ranní to začalo vypadat, že nám odletí celé tropiko. Abychom ho nemuseli tahat někde z prostředka Laco Bucurei, přišel čas na nové překolíkování.
Pak už jsme opravdu spali (pozn. autora – už jste si všimli, že většina příspěvků končí tímto pozitivním zvoláním? Je to tím, že většina logických celků, které jsem pro tento účel zvolil jako interval mezi probuzením a usnutím, takto vždy končila… alespoň tentokrát proto končím autorskou poznámkou, v dalších dnech pravděpodobně budu opět končit spánkem).
Tímto pro dnešek skončíme. Dál budeme pokračovat příště. Pro ty, které by mé povídání zajímalo dříve nabízím svůj blog – http://ssamius.blogspot.cz