Cestování po Rumunsku – 1. díl cestopisu

Po
letech jsem se rozhodl, že spatří světlo světa můj další cestopis, tentokrát z Rumunska. Postupně vám popíšu, co nás na této neuvěřitelné cestě čekalo a co se nám všechno vlastně stalo. 

Správní cestovatelé

Na
začátku každého cestopisu je slušné představit osoby a
obsazení, budu slušný – Mgr. Helenka PhD., Mgr. Milan DrSc., prof.
MUDr. Pavel a Bc. et Bc. Petr MBA.

Jak
jste si asi všimli, neuvádím příjmení a nyní i pro budoucí
příběh jsem mírně pozměnil tituly, jména, nadmořské výšky,
data, lokace a vůbec spoustu okolností, ze kterých by mohlo být
možné dopátrat se, kdy a kde se tento příběh odehrál a kdo
byli jeho pachatelé.

Klasické předodjezdové přípravy 

Celé
cestě do Rumunska kromě klasických příprav (ve smyslu naplánovat
kdy a kam pojedeme, co tam budeme dělat, kdo tam pojede, jestli už
jsme z toho nevyrostli, ne nevyrostli, co budeme jíst, kdo to koupí,
kolik to bude stát…) předcházela zatím nová diskuse o tom, zda
pojedeme vlakem, nebo autem (dosud jsme na podobné akce jezdili
výhradně vlakem). Naši už tak dost malou skupinu rozdělil tento
názor na dvě podskupiny v poměru 3:1.

Zapeklitá otázka dopravy na místo

První
skupina představovala ty, kteří nevlastní auto, kterým se tam
pojede. Tato skupina byla dosti jednoznačně pro cestu autem a tento
postoj opírali o mohutnou sadu argumentů, jako že to ušetří na
každé cestě 8 hodin a 2000 CZK, že bude mnohem pohodlnější
přejíždění mezi jednotlivými pohořími. V případě, že se
nám po prvním sestupu nechtělo už na další hory, budeme mnohem
flexibilnější, abychom viděli co nejvíce zajímavých míst,
které Rumunsko nabízí.

Na
druhé straně stála o něco méně početnější skupina, která
útočila mnohem slabšími argumenty. Tyto argumenty se povětšinou
opíraly o obecná doporučení na téma, že pokud necháte někde v
Rumunsku zaparkované auto, máte téměř jistotu, že než se k
němu vrátíte (nezávisle na době, kdy jste auto neměli na
očích), někdo se do něj mezitím podívá.

Argumenty převáženy – jedeme autem!

Argumenty
první skupiny nakonec převážily, definitivní rozhodnutí pak
padlo ve chvíli, kdy se odjezd přiblížil natolik, že už nebylo
možné včas koupit lístky na vlak.

Pro
větší klid druhé skupiny jsme alespoň našli člověka, u
kterého bychom mohli nechat auto na zahradě. Abychom se k Mihajovi
(tak se jmenoval) dostali, napsal Petr poměrně dlouhý motivační
dopis, ve kterém vysvětlil co jsme zač, kam chceme jet, na jak
dlouho tam chceme jet, co tam budeme dělat a zejména, že bychom si
u něj rádi po dobu naší nepřítomnosti nechali auto. Dostalo se
nám velmi strohé, až lakonické odpovědi na téma "OK,
přijeďte".

Tímto
pro dnešek skončíme. Dál budeme pokračovat příště. Pro ty,
které by mé povídání zajímalo dříve nabízím svůj blog –
http://ssamius.blogspot.cz